Srpen se hlásí o slovo a s nim i jeho rozmarné nálady, jako chladná rána a horké dny zároveň, jako ranní mlhy a večerní stmívání. Přesto je stále léto, i když takové umoudřelé, neskotačivé, dávno se vzdalující své červnové mladické nerozvážnosti. Hodně lidí z mého okolí má už většinu svých dovolených za sebou. U nás tomu tak není, přesto za sebou máme jejich velkou část. V uplynulých čtrnácti dnech jsme zažili několik krásných dnů, o kterých bych tady chtěl psát, které bych chtěl zachytit a zaznamenat.
Tak za prvé. Byli jsme na vodě. Kvůli nedostatku dovolené jsme se rozhodli připojit k mladším kamarádům, kteří jeli Vltavu z Vyššího Brodu od úterního odpoledne až v pátek. Největší obava byla z neposednosti Míši na lodi, z toho, že ho nebude bavit hodiny koukat z lodě a přitom poslušně sedět. Nakonec se ukázalo, že obavy byly plané, Míša seděl spokojeně, pádloval klacíky, tahal za lodí malou lodičku a komunikoval s námi i s osádkami jiných lodí. Největší překážkou se nakonec ukázalo počasí, které od úterý celou partu zdecimovalo natolik, že v náš páteční příjezd několik lodí odjíždělo a těšilo se na suchou postel. Už za dvě hodiny jsme ale věděli, že udělali chybu. Počasí se vybíralo a až do neděle, kdy jsme přijeli před cílový kemp v Boršově, bylo horké, slunečné léto, tak jak má být. Celou sobotu jsme podle našeho zvyku strávili na Dívčáku, kempu přinášejícím nádherné scenérie, krásnou přírodu, ale chabé sociální zázemí. Mezi jeden nezapomenutelný okamžik, se kterým bych se s vámi rád podělil, patří to, jak jsme Míšu naučili chodit na záchod tak, jak chodí indiáni. To, abychom se vyhnuli nevábným latrínám. Netušili jsme, že se mu kakání v přírodě zalíbí natolik, že nás bude několikrát za den pod touto falešnou pohnutkou vábit na toulky zdejšími lesy. Když jsem mu tuto procházku ve chvíli balení stanu těsně před odjezdem odepřel, udělal s hraným nezájmem hovínko přímo na plážičce u lodi, kam si šel uraženě hrát :-)
Celkově pro nás měla letošní krátká voda díky Míšovo přítomnosti premiérovou příchuť. K tomu se přidalo krásné počasí a pohodoví lidé. A když zapomenu na ta individua, která nám řvala vulgarity do ranních hodin za stanem, a která se rozhodnu nenazývat idioty, protože bych nerad křivdil chovancům některých ústavu, bylo nám na vodě moc fajn a bylo skvělé, že jsme se rozhodli jet.
Druhá dovolená byla spíše rodinnějšího charakteru. Jednalo se o rodiny s dětmi a rodiny to byly jen 4, ale protože jedna nebyla úplná, tak spíš tři. Každoroční stanování má takovouto logiku. Dojet na nějaké místo, najít pokud možno co nejhezčí a co nejprázdnější kemp a odtud vyrážet všemi směry na všechny památky, pamětihodnosti a atrakce v okolí. Rozhodnutí padlo na jižní Moravu, blízko Vranovské přehrady, kde nikdo z nás nikdy pořádně nebyl, maximálně jen projížděl. První husarský kousek bylo nalezení soukromého kempu, kde jsme za o něco málo vyšší ceny nalezli o hodně větší komfort. Byl tam klid, pohoda, velký zahradní bazén a udržované záchody se sprchami. Mohli jsme si brát dříví na oheň, kolik jsme chtěli a trhat jablka ze stromů. Jelo se k němu po polní cestě, všude kolem zahrádky a pole se zlatavým obilím.
Každý den lezly teploty přes 30 stupňů. Každý den jsme objevovali nová místa, každý den vyráželi do okolí, abychom se po návratu koupali a váleli u bazénu. Každý den se zpívalo a povídalo u ohně. Když jsme u toho ohně, tak i zde řeknu jeden zážitek. Zpívali jsme písničky a nejednou se ze tmy vynořil pár manželů ve středním věku, že prý nás poslouchali a zda by si mohli přisednout a zazpívat si. Ale jo, říkali jsme, proč ne a zpívali dál. Večer hezky utíkal a asi kolem půl desáté vidíme velkou partu lidí, kteří jdou po louce od vzdálených chatek, které jsou také součástí kempu, směrem k nám, rvou s sebou plastový zahradní nábytek, kompletní, i se stolečkem, v ruce jídlo, pití a že prý hrozně rádi poslouchají, když se u ohně zpívá. Neschopni slova jsme pokynuli, aby si sedli. Oni se vyřadovali jak v obýváku, jen ten pověstný gauč jim chyběl, ale věřím, že kdyby mohli, tak by ho k ohni přirvali taky. Celá velká rodina s dětmi a příbuzenstvem si posedala do dvou, třech řad, pohodlně se opřeli do sedaček, na stoleček rozlili limonádky a vínečko, rozsypali brambůrky a arašídy a s nerušeným klidem, bez jakéhokoliv náznaku, že by se ke zpěvu přidali, konzumovali. Neuvěřitelné. Až jsem se začal bát, že až budou chtít odejít, budou hledat tlačítko, jak nás vypnout.
A tak jsem prožili týden ve sluncem unaveném kraji, plném zlatého obilí, vinic a příjemných lidí. Míša, jako nejmladší ze všech přítomných dětí, si užíval výhody svého benjamínkovského postavení a byl šťastný. Navštívili jsme plno krásných míst, strávili hodně času s lidmi, se kterými je nám dobře, navštívili kamarády, kteří zde žijí a které jsme dlouho neviděli a hlavně, odpočinuli jsme si. Zapomněli jsem počítat čas i dny, zapomněli, že existuje práce a prožili další dny, které nás s Ivou a s Míšou ještě více spojili.
PS. Všechny fotky z vody i ze stanování najdete v galerii.
Tak za prvé. Byli jsme na vodě. Kvůli nedostatku dovolené jsme se rozhodli připojit k mladším kamarádům, kteří jeli Vltavu z Vyššího Brodu od úterního odpoledne až v pátek. Největší obava byla z neposednosti Míši na lodi, z toho, že ho nebude bavit hodiny koukat z lodě a přitom poslušně sedět. Nakonec se ukázalo, že obavy byly plané, Míša seděl spokojeně, pádloval klacíky, tahal za lodí malou lodičku a komunikoval s námi i s osádkami jiných lodí. Největší překážkou se nakonec ukázalo počasí, které od úterý celou partu zdecimovalo natolik, že v náš páteční příjezd několik lodí odjíždělo a těšilo se na suchou postel. Už za dvě hodiny jsme ale věděli, že udělali chybu. Počasí se vybíralo a až do neděle, kdy jsme přijeli před cílový kemp v Boršově, bylo horké, slunečné léto, tak jak má být. Celou sobotu jsme podle našeho zvyku strávili na Dívčáku, kempu přinášejícím nádherné scenérie, krásnou přírodu, ale chabé sociální zázemí. Mezi jeden nezapomenutelný okamžik, se kterým bych se s vámi rád podělil, patří to, jak jsme Míšu naučili chodit na záchod tak, jak chodí indiáni. To, abychom se vyhnuli nevábným latrínám. Netušili jsme, že se mu kakání v přírodě zalíbí natolik, že nás bude několikrát za den pod touto falešnou pohnutkou vábit na toulky zdejšími lesy. Když jsem mu tuto procházku ve chvíli balení stanu těsně před odjezdem odepřel, udělal s hraným nezájmem hovínko přímo na plážičce u lodi, kam si šel uraženě hrát :-)
Celkově pro nás měla letošní krátká voda díky Míšovo přítomnosti premiérovou příchuť. K tomu se přidalo krásné počasí a pohodoví lidé. A když zapomenu na ta individua, která nám řvala vulgarity do ranních hodin za stanem, a která se rozhodnu nenazývat idioty, protože bych nerad křivdil chovancům některých ústavu, bylo nám na vodě moc fajn a bylo skvělé, že jsme se rozhodli jet.
Druhá dovolená byla spíše rodinnějšího charakteru. Jednalo se o rodiny s dětmi a rodiny to byly jen 4, ale protože jedna nebyla úplná, tak spíš tři. Každoroční stanování má takovouto logiku. Dojet na nějaké místo, najít pokud možno co nejhezčí a co nejprázdnější kemp a odtud vyrážet všemi směry na všechny památky, pamětihodnosti a atrakce v okolí. Rozhodnutí padlo na jižní Moravu, blízko Vranovské přehrady, kde nikdo z nás nikdy pořádně nebyl, maximálně jen projížděl. První husarský kousek bylo nalezení soukromého kempu, kde jsme za o něco málo vyšší ceny nalezli o hodně větší komfort. Byl tam klid, pohoda, velký zahradní bazén a udržované záchody se sprchami. Mohli jsme si brát dříví na oheň, kolik jsme chtěli a trhat jablka ze stromů. Jelo se k němu po polní cestě, všude kolem zahrádky a pole se zlatavým obilím.
Každý den lezly teploty přes 30 stupňů. Každý den jsme objevovali nová místa, každý den vyráželi do okolí, abychom se po návratu koupali a váleli u bazénu. Každý den se zpívalo a povídalo u ohně. Když jsme u toho ohně, tak i zde řeknu jeden zážitek. Zpívali jsme písničky a nejednou se ze tmy vynořil pár manželů ve středním věku, že prý nás poslouchali a zda by si mohli přisednout a zazpívat si. Ale jo, říkali jsme, proč ne a zpívali dál. Večer hezky utíkal a asi kolem půl desáté vidíme velkou partu lidí, kteří jdou po louce od vzdálených chatek, které jsou také součástí kempu, směrem k nám, rvou s sebou plastový zahradní nábytek, kompletní, i se stolečkem, v ruce jídlo, pití a že prý hrozně rádi poslouchají, když se u ohně zpívá. Neschopni slova jsme pokynuli, aby si sedli. Oni se vyřadovali jak v obýváku, jen ten pověstný gauč jim chyběl, ale věřím, že kdyby mohli, tak by ho k ohni přirvali taky. Celá velká rodina s dětmi a příbuzenstvem si posedala do dvou, třech řad, pohodlně se opřeli do sedaček, na stoleček rozlili limonádky a vínečko, rozsypali brambůrky a arašídy a s nerušeným klidem, bez jakéhokoliv náznaku, že by se ke zpěvu přidali, konzumovali. Neuvěřitelné. Až jsem se začal bát, že až budou chtít odejít, budou hledat tlačítko, jak nás vypnout.
A tak jsem prožili týden ve sluncem unaveném kraji, plném zlatého obilí, vinic a příjemných lidí. Míša, jako nejmladší ze všech přítomných dětí, si užíval výhody svého benjamínkovského postavení a byl šťastný. Navštívili jsme plno krásných míst, strávili hodně času s lidmi, se kterými je nám dobře, navštívili kamarády, kteří zde žijí a které jsme dlouho neviděli a hlavně, odpočinuli jsme si. Zapomněli jsem počítat čas i dny, zapomněli, že existuje práce a prožili další dny, které nás s Ivou a s Míšou ještě více spojili.
PS. Všechny fotky z vody i ze stanování najdete v galerii.
Žádné komentáře:
Okomentovat