A léto pokračuje dál, ignorujíc začátek školního roku, předpovědi meteorologů i postavení zemských těles. Pokračuje tak čas odpoledních koupání, čas plný snahy využít a zachytit paprsky slunce, v této době a v této intenzitě tolik vzácné.
Včera, když Iva šla Míšovi před usnutím číst, vzal jsem skútra a vydal se směrem k městu. Bylo potřeba pro něco dojet do Večerky. Po cestě byli slyšet cvrčci, pouliční lampy šířily svůj zažloutlý obraz světa a podél cesty stromy, ještě stále husté, plné listů. Tak magicky vábivá představa, že je právě červen, ten nejkrásnější měsíc, že vše, na co se přes zimu těším, mě teprve čeká. A tak jsem se snažil té mámivé iluzi podlehnout, zapomenout na to, že je tma a přitom teprve půl deváté. Přidal jsem plyn a letěl prázdnými ulicemi, rychle, jak jen to šlo, nedbaje na bodový systém, na riziko z toho plynoucí a vítr mi řval do uší, ohlušoval až nevydržení a já se tak rád nechal.
Kde ale byli všichni lidé v tak jedinečný večer, kdy jsme s Ivou v šeru seděli na terase a sledovali teploměr ukazující 23 stupňů a prázdné zahrádky domů a řadovek. Kde byli všichni ti lidé, když jsem projížděl prázdnými ulicemi v ten večer, který se navzdory datumu stal létem. Seděli snad u svých televizí, ohlupováni imaginární představou světa, který neexistuje? Sledujíc životy jiných, zatímco ty jejich jim pomalu utíkaly?
Nevím. Možná měli na starosti mnoho jiných důležitých věcí a já jim teď křivdím. Možná seděli u postýlky svých dětí, co chvíli je pohladili, poslouchali, jak klidně oddechují a dívali se na ně, jak jsou krásní. Možná, že si v ten den lidé ve svých domech povídali a budovali to nejdůležitější na světě - vztahy mezi sebou. Možná se milovali a přitom se cítili tak hluboko naplněni láskou, až je z toho bolelo u srdce. Ale možná, že jen usnuli po celém tom náročném a horkém dni.
Pokud to bylo takhle nebo nějak podobně, pak se jim omlouvám za předchozí soudy.
Pokud to bylo takhle nebo nějak podobně, pak je na světě všechno v nejlepším pořádku.
Včera, když Iva šla Míšovi před usnutím číst, vzal jsem skútra a vydal se směrem k městu. Bylo potřeba pro něco dojet do Večerky. Po cestě byli slyšet cvrčci, pouliční lampy šířily svůj zažloutlý obraz světa a podél cesty stromy, ještě stále husté, plné listů. Tak magicky vábivá představa, že je právě červen, ten nejkrásnější měsíc, že vše, na co se přes zimu těším, mě teprve čeká. A tak jsem se snažil té mámivé iluzi podlehnout, zapomenout na to, že je tma a přitom teprve půl deváté. Přidal jsem plyn a letěl prázdnými ulicemi, rychle, jak jen to šlo, nedbaje na bodový systém, na riziko z toho plynoucí a vítr mi řval do uší, ohlušoval až nevydržení a já se tak rád nechal.
Kde ale byli všichni lidé v tak jedinečný večer, kdy jsme s Ivou v šeru seděli na terase a sledovali teploměr ukazující 23 stupňů a prázdné zahrádky domů a řadovek. Kde byli všichni ti lidé, když jsem projížděl prázdnými ulicemi v ten večer, který se navzdory datumu stal létem. Seděli snad u svých televizí, ohlupováni imaginární představou světa, který neexistuje? Sledujíc životy jiných, zatímco ty jejich jim pomalu utíkaly?
Nevím. Možná měli na starosti mnoho jiných důležitých věcí a já jim teď křivdím. Možná seděli u postýlky svých dětí, co chvíli je pohladili, poslouchali, jak klidně oddechují a dívali se na ně, jak jsou krásní. Možná, že si v ten den lidé ve svých domech povídali a budovali to nejdůležitější na světě - vztahy mezi sebou. Možná se milovali a přitom se cítili tak hluboko naplněni láskou, až je z toho bolelo u srdce. Ale možná, že jen usnuli po celém tom náročném a horkém dni.
Pokud to bylo takhle nebo nějak podobně, pak se jim omlouvám za předchozí soudy.
Pokud to bylo takhle nebo nějak podobně, pak je na světě všechno v nejlepším pořádku.
Žádné komentáře:
Okomentovat