Ludas page

Vrátit se po čase tak krásném, že by ani měsíc nestačil k tomu, aby se člověk nabažil, aby toužil po změně, po úniku z reality, takovém, že ještě dva dny po návratu musí přemýšlet, co že je to vlastně za den, to musí být zákonitě nepříjemné. A ani nemusí člověk přijet z třicetistupňových teplot do pražských sedmi, aby řekl to své "ach jo"... 

V dnešním zápise bych ve zkratce nastínil, jaké to vlastně celé bylo.

Využili jsme nabídku "last minute" a odjeli na 7 nocí na řecký ostrov Rhodos, do rodinného tříhvězdičkového hotelu. Cestu letadlem zvládal Míša v pohodě, bez většího vzrušení, jako kdybychom létali každý druhý týden. Transfer z řeckého letiště na hotel už prospal. Místo naší dovolené bylo vybráno záměrně, Afandou beach, turisty skoro nedotčená několikakilometrová pláž, v dosahu žádné hospody, bary a diskotéky. Pro mnoho lidí nuda a pustina, pro nás oáza klidu a pokoje. Polopenze, s jídlem, výběrem i množstvím spokojenost. Pokoj překvapivě velký, Míšova přistýlka je standardní postel, klimačka na pokoji v ceně, což se například hned při příjezdu, kdy bylo v půlnoci 23 stupňů, vyloženě hodilo. Každý večer usínáme kolem deváté hodiny místního času. Spíme o hodinu, dvě až tři více než doma. Asi splácíme dluh. Personál přátelský, díky Míšovi se s každým hned seznamujeme, Míša dostává zmrzliny zadarmo, při odjezdu se s některými loučíme, jako kdybychom tam byli rok. Stejně tak se seznamujeme i s většinou hostů. Češi, Slováci, Němci a milá rodinka ze Švýcarska. Někteří se s Míšou, jako s kámošem, při odjezdu fotí. Moc hezká atmosféra, lidé oproštěni od všedních starostí, se k sobě chovají moc hezky a přátelsky, bez ohledu na národnost. 

Zde si neodpustím si jedno zastavení. Atmosféra v hotelu mezi hosty. Krásný obraz toho, jak by svět vypadal, kdybychom si uvědomili, že jsme na světě také jen hosté, kteří stejně jak přijeli i jednou odjedou. Že jsme hosté, kteří si mohou odvézt jen přísně limitované zavazadlo a ani o trochu víc....ale zpět k telegrafickému výčtu toho, co jsme zažili.

První dva dny lenošíme na pláži. Stále v neuvěření z toho léta, které kolem panuje, zírající na smsky z domova o tom, že je u nás 6 nebo 7 stupňů přes den. Koupeme se, blbneme, stavíme z kamínků na pláži cestičky, hledáme kamínky, které přivezeme domů. Hledání kamínků už Míšu nepustí a neustále nějaký drží v ruce. Až druhý den zjišťuji, že důvodem, proč Míša tak špatně plave v moři je to, že při tom drží kamínky v dlaních. Pak už si je od něj pravidelně beru, Mísa plave o poznání lépe. Třetí den vyrážíme do vodního světa ve Faliraki, přesně tohle jsme plánovali už doma a užíváme si to, řádíme tam 7 hodin v kuse:-). Čtvrtý den děláme výlet do blízkého městečka, z čehož se nakonec vyklube výlet ještě dál, do hlavního města Rhodosu. Prohlížíme staré město, hrad, spletité uličky plné krámků a prodavačů, desítky restaurací a taveren, v jedné si dáváme oběd, Míša objevuje v parku dětské hřiště, přes neuvěřitelný chaos na autobusovém nádraží se konečně dostáváme do autobusu, který nás odváží pryč z toho ruchu a davu lidí. Při návratu k hotelu skáčeme zmoženi horkem a únavou do moře. Pátý den jsme s radostí střídavě u moře a u bazénu. Míša dělá každým dnem pokroky, na konci pobytu regulérně plave, skáče do hloubky, potápí se, chce skákat jako potápěč pozadu a podobně. Šestý den jedeme znovu do blízkého městečka, tentokrát v něm však zůstáváme, kupujeme suvenýry rodině a sedmý den, snažíce si neuvědomovat blížící odjezd, trávíme čas na pláži, užíváme slunce a teplo, víme, že je to tento rok naposled.

S obavou, jak to Míša zvládne, nastupujeme v deset večer do autobusu, který nás veze na letiště. Míša po pěti minutách usíná, probouzí se až v Praze, potom znovu usne a ožije až při příjezdu na domeček ve velmi ranních hodinách. Nakonec se nám ho podaří ještě uspat a po pár hodinách se probouzíme do pravého a nefalšovaného podzimu.