Sedává vždy na jednom místě. Od jara pod rozkvetlými stromy, v létě s provizorní plachtou proti ostrému slunci nebo proti náhlé přeháňce. Až když přijdou chladné podzimní dny, tak se ztratí. Sedí na hraně fontánky, hned vedle sochy nahé ženy. Svou častou návštěvou se stává součástí místa, postaveného zřejmě pro potěchu lidí žijících ve starším panelovém domě přímo vedle. Ano, tu ženu vídávám několikrát za týden v parčíku před panelákem, vedle rušné silnice, vedoucí k mé práci. Nejprve jsem to nepovažoval za nic zvláštního, až po čase mě to zaujalo. A pak jsem si začal všímat detailů. Sundané boty, taška s kolečky dole - s jakou jezdívají důchodci nakupovat, ubrousek a jídlo s pitím, vše prostřeno také na betonové hraně bazénu fontány, nůž v ruce a krájení jablka, nastavená tvář slunci, každý den nějaký nový detail.
"Proč tam ta žena sedí?", říkal jsem si a čím častěji jsem ji tam vídával, tím těžší bylo nalézt odpovědi. Po nějaké době jsem odpověď našel. "Je to bezdomovkyně.", napadlo mě jedině. Prostě žena bez domova, která si z nějakého mně neznámého důvodu oblíbila tohle místo a chodí sem trávit dny. Tím jsem si nezodpověděl na otázku, proč zrovna toto místo, ale alespoň otázka zvláštního chování byla zodpovězena. A tak jsem od té doby jezdil a díval se a podivoval se tomu údělu bezdomovců a přemýšlel nad jejich minulostí, nad otázkou, kolik z nich si svou situaci vybralo záměrně a kolik z nich ne.
Ale pak jsem jednou jel z práce dřív, projel kolem onoho místa a na další křižovatce zastavil na červené. Přímo přede mnou přecházela na přechodu ona žena. Poznával jsem trochu oblečení a také tu důchodcovskou taštičku a přesto jsem znovu a znovu přemýšlel, zda se nemýlím. Ona totiž nezapadala do kolonky bezdomovce. Přes své stáří byla pěkná, jako mladá musela být krásnou ženou a co víc - byla upravená, dokonce jemně nalíčená. Prostě vypadala spíše jako třídní učitelka, jako sousedka z domu, která o sebe pečuje, jako žena, která ještě nevzdala a neprohrála boj s časem.
A tak se znovu dostávám na začátek ke dvěma tajemstvím, která se mi honí hlavou - co je to za ženu a proč tráví na tak zvláštním, veřejném a ne příliš útulném místě tolik času? Pozoruje snad tep města, chvat lidí? Poslouchá ten ruch ulice, troubení klaksonů a křik školáků? Možná odešla do důchodu a nenachází smysl pro co žít? Nebo jí umřel manžel, který tudy chodil každý den do práce a ona na něj stále čeká? Nebyl snad ten zabitý motorkář, který má u silnice svíčky, jejím vnukem? A ví vlastně ona sama, proč tam je? Je to zvyk, záliba nebo šílenství? A kde je hranice mezi šílenstvím a tím, co ještě je a není normální? A kdo má právo to posuzovat? A podle jakých norem?
Obávám se, že některé otázky zůstanou v mém životě navždy nezodpovězeny...
"Proč tam ta žena sedí?", říkal jsem si a čím častěji jsem ji tam vídával, tím těžší bylo nalézt odpovědi. Po nějaké době jsem odpověď našel. "Je to bezdomovkyně.", napadlo mě jedině. Prostě žena bez domova, která si z nějakého mně neznámého důvodu oblíbila tohle místo a chodí sem trávit dny. Tím jsem si nezodpověděl na otázku, proč zrovna toto místo, ale alespoň otázka zvláštního chování byla zodpovězena. A tak jsem od té doby jezdil a díval se a podivoval se tomu údělu bezdomovců a přemýšlel nad jejich minulostí, nad otázkou, kolik z nich si svou situaci vybralo záměrně a kolik z nich ne.
Ale pak jsem jednou jel z práce dřív, projel kolem onoho místa a na další křižovatce zastavil na červené. Přímo přede mnou přecházela na přechodu ona žena. Poznával jsem trochu oblečení a také tu důchodcovskou taštičku a přesto jsem znovu a znovu přemýšlel, zda se nemýlím. Ona totiž nezapadala do kolonky bezdomovce. Přes své stáří byla pěkná, jako mladá musela být krásnou ženou a co víc - byla upravená, dokonce jemně nalíčená. Prostě vypadala spíše jako třídní učitelka, jako sousedka z domu, která o sebe pečuje, jako žena, která ještě nevzdala a neprohrála boj s časem.
A tak se znovu dostávám na začátek ke dvěma tajemstvím, která se mi honí hlavou - co je to za ženu a proč tráví na tak zvláštním, veřejném a ne příliš útulném místě tolik času? Pozoruje snad tep města, chvat lidí? Poslouchá ten ruch ulice, troubení klaksonů a křik školáků? Možná odešla do důchodu a nenachází smysl pro co žít? Nebo jí umřel manžel, který tudy chodil každý den do práce a ona na něj stále čeká? Nebyl snad ten zabitý motorkář, který má u silnice svíčky, jejím vnukem? A ví vlastně ona sama, proč tam je? Je to zvyk, záliba nebo šílenství? A kde je hranice mezi šílenstvím a tím, co ještě je a není normální? A kdo má právo to posuzovat? A podle jakých norem?
Obávám se, že některé otázky zůstanou v mém životě navždy nezodpovězeny...
7 komentářů:
Ahoj Luďo,
již první věta mne ihned nastražila do stavu totální pohotovosti a maximální pozornosti. Ano, nemýlil jsem se - je to jeden z těch tvých příspěvků, které čtu tak rád, a to i dvakrát či třikrát za sebou, přičemž tak nějak toužím po tom, aby ty úvahy pokračovaly dále a nekončily. Kolik roztodivných lidských osudů a jednání je kolem nás! Jen v tom každodenním spěchu je často nevnímáme. Nějak si to v poslední době intenzivněji uvědomuji. Jistě, je jen velmi tenká hranice v lidském životě mezi šílenstvím a normálností, mezi komedií a tragedií. Někdy se ty světy i dotýkají a částečně překrývají. Může to být tragedie, ale přitom některé její prvky mohou mít vysloveně komický charakter. A každý se s tím srovnává po svém. Kdo jen to může soudit?
Opět díky moc moc za tvé úvahy a čas přemýšlení, který ve mně vyvolaly!
P.S. Samozřejmě, že tvá vyprávění o zážitcích s rodinou o víkendu nebo dovolené čtu také velmi rád, ale...
Pavel
Pavle, nekdy asi napisu neco o tom, jak nektere prispevky vznikaji. Nektere z vnitrniho pretlaku, nektere z potreby se k nejakemu tematu vyjadrit, zaujmout postoj, nektere pak z touhy zachytit to, co prozivame a co by jinak bylo zapomenuto.
Jsem moc rad, ze te to oslovilo ... diky za motivaci k dalsimu psani.
Ahoj Luďo,
další zajímavé zamyšlení, které člověka nutí k tomu, aby se zastavil a přemýšlel.
V hlavě se mi přemítají "postavičky", které můžeme potkat kdekoliv a kdykoliv.
V mém životě jich bylo několik.
V pubertálním mládí mi byly k svým způsobem k smíchu a nebo si to nepouštěl moc k tělu. Ale čím je tu člověk déle, snad i moudří ( i když ne vždy je to pravda), tak i v jeho fantazii, se odvíjejí různé příběhy, protože za každým z těch lidí je nějaký příběh. Přemýšlím nad tím, že by stačilo si s nimi popovídat, ale na to kolikrát není moc odvahy. A je i otázkou, nakolik by to narušilo jejich soukromí, jejich pravidelný režim a řád. Vzpomínám na to, když jsem pracoval ja ko výměnář vodoměrů a chodil v Plzni od domu k domu, dostal jsem se i domácností lidí, o kterých se v okolí říká, že jsou "divní". Někdy se člověk snažil to tam mít , co nejdřív za sebou, ale byly případy, kdy jsem se "zastavil" a poslechl si jejich příběhy. Od těch dob nejsem tak rychlý v soudech, ono doopravdy hranice mezi komičností a tragédií je velmi tenká.Přemýšlím, že mi moc z těchto rozhovorů, v hlavě neuvízlo, ale v dané chvíli si myslím, že těm lidem pomohlo, že jsem je vyslechl a hlavně v té chvíli byli člověkem v plném významu toho slova. A tak i teď si mne navedl k přemýšlení o tom, co je už divné a co ještě normální, kdo určuje tyto hranice. Pravda každý máme tu hranici někde jinde, a to je možná ten největší problém.
Radek
PS: přemýšlel jsem o tématu kázání, teď jsimne na něj navedl.
Chtěl bych reagovat na předchozí příspěvek Radka (i když se vůbec neznáme).
Souhlasím úplně se vším, co napsal. Tady v Praze jsem si musel rozšířit svůj obzor vnímání o docela velkou množinu tzv. "divných" lidí, ale jsem za to velmi vděčen. Nejen, že se s nimi setkávám na ulici, ale samozřejmě i v našem sboru. Při bližším kontaktu však člověk zjistí, že i tito lidé touží, stejně jako ti tzv. "normální", poznat ten skutečný smysl života. Aby se jim ale člověk mohl věnovat, znamená to s nim být. A pak se zjistí, že jejich vnitřní život vůbec není tak přímočarý a jednoduchý, jak se snad může z vnějšku zdát. Podstatné ovšem je, nenutit nikomu tu "svou pravou" hranici normálnosti, ale naopak citlivěji vnímat všechny ostatní v jejich potřebách a s tím, co mají za sebou takoví, jací ve skutečnosti jsou. Jsem rád, že máte podobný postoj a nejsem se svými názory sám.
Pavel
Já teda nebudu tak dlouhý jako ostatní, ale i přes můj věk si pokecám s důchodcema na zastávce i když se z nich většinou vyklube komunista, ale to už přijíždí autobus. Mě baví sledovat lidi jako to bývá ve filmech, ve spěchu, jak se každý někam řine a neuvědomuje si, že se může zstavit.
PavelP
HOWGH
hmm..
mě cizí lidi začínají asi čím dál víc vadit a nebo alespoň už mě přestali zajímat, přijde mi snadnější začínat jak kdyby stále od začátku s novými lidmi .. a těžší si udržet dobré vztahy s těmi, co skutečně máme kolem sebe .. (jdu zavolat babičce jako reakci na ten článek :-)
Díky všem za reakce ...
Okomentovat