Za sebou další dva víkendy, které stojí za zaznamenání. V ten první jsme se vrátili do náručí Šumavy, v ten druhý jsme sice zůstali doma, ale strávili ho celý s kamarády z Chebu.
O Šumavě jsem psal již minule a z toho článku se dá docela dobře vyčíst, jak moc rád tento kraj mám. Takže bych tentokrát zmínil spíše velkou partu lidí a naši rodinu v plné sestavě, tedy včetně Míši. Výlety jsme dělali společně a protože bylo více osob než dostupných míst v autech, pohyboval jsme se běžně s dvěma pasažéry v kufru naší prodloužené Oktávky. Znovu jsem si zvykli na sníh, který nás na většině místech doprovázel a který působil v letních teplotách až nepřirozeným dojmem. Při pohledu na běžkaře v okolí Kvildy jezdící v kraťasech a krátkých tričkách jsem znovu dostal chuť oprášit to, co už dávno zapadalo prachem a vrátit se k běžkám. Znovu jsme byli u Vydry, znovu na Kvildě, ale některá místa byla navštívena poprvé - například Chalupská slať, která se nám moc líbila a připomínala chvílemi scénu z filmu "Cesta do pravěku", chvílemi zas severskou krajinu.
Míša oblažoval svou přítomností vybrané jedince, jedinci se mu věnovali, za což ještě jednou děkujeme. I přes to, jsme ale večer usínali po desáté hodině spolu s ním, protože jeho neuvěřitelné energii se nedá stačit. Zatímco my už odplouvali do říše snů, značně mladší osazenstvo hrálo dole do pozdních nočních hodin společenské hry.
O Velikonočním pondělí jsme znovu užívali sluníčka, snídali venku na pergole, schovali dobroty Míšovi po našem rozdrásaném pozemku a obdarovávali koledníky, kteří k nám dorazili. Nakonec odešel koledovat i Míša, vyzván kamarádkou, která volala z blízké řadovky, že čekají na koledníčka. Míša tam přednesl svou zkrácenou verzi koledy, která není sice tradiční, ale rozhodně více vtipná, protože v ní Míša říká hospodyni, aby si snesla vejce sama ("nedáte-li malovaný, sneste aspoň bílý...") a tak u toho bylo hodně smíchu a při odchodu od tety byl Míša odchycen dalšími nájemníky řadovek a ti mu do košíku dávali dobroty bez toho, aby otevřel pusu. Spokojeně přišel na domeček a těšil se na další štaci do Střížova. Tam už bylo připraveno plno dalších dobrot, Míša šlehal pomlázkou, kterou si sám na trhu vyhlédl, mamku i Lucku a řezal je tak, že kdyby byla velikonoční pověra pravdivá, budou tady do stovky, stále svěží a krásné.
Tento víkend k nám přijeli kamarádi z Chebu. Známe se už patnáct let a pro mě je jejich přátelství pozoruhodným úkazem, jak si často naprosto odlišní lidé mohou spolu rozumět. Za těch mnoho let zpátky jsme byli na víkend mi několikrát u nich a oni zase u nás, pokaždé spali někde jinde, to jak jsme se postupně propracovávali ze zahradní chaty přes byt až k našemu domečku. Pokaždé jsem je vozil jiným autem, to jak jsme střídali auta od Trabanta až po Octavii. Oni však stále bydlí v tom své starém oprýskaném činžáku a jezdí stále svou Škodou 1000 z roku 1964. Kupodivu jsou s tímto stavem docela spokojeni a už v tom je vidět, jak velký je mezi námi rozdíl. Přes všechny rozdíli jsou nám blízcí, záleží nám na nich a je nám s nimi dobře a tyto pocity jsou očividně vzájemné. A tak mě napadá, že na těchto věcech přátelství mezi lidmi nestojí. Jde o mnoho důležitější věci, které jak by řekl Malý princ "jsou očím neviditelné".
Mezi těmito událostmi je mnoho všedních dnů, které jsou ovlivněné nádherným počasím typickým spíše pro začátek června. Většinu dne trávila Iva s Míšou venku pod pergolou a na zahradě. Stejně tak i naše víkendové snídaně a večerní sezení se odehrávali venku a všechno mi tak připomínalo loňský červen, pro mě ten nejkrásnější měsíc v roce. K tomu všemu neustále práce, kterou se na zahradě snažíme brát jako relaxaci a ne jak dřinu. Hodina k hodině, kamen ke kameni a kolečko hlíny za kolečkem, postupujeme a budeme postupovat k vytyčenému cíli - hezké a upravené zahradě.
O Šumavě jsem psal již minule a z toho článku se dá docela dobře vyčíst, jak moc rád tento kraj mám. Takže bych tentokrát zmínil spíše velkou partu lidí a naši rodinu v plné sestavě, tedy včetně Míši. Výlety jsme dělali společně a protože bylo více osob než dostupných míst v autech, pohyboval jsme se běžně s dvěma pasažéry v kufru naší prodloužené Oktávky. Znovu jsem si zvykli na sníh, který nás na většině místech doprovázel a který působil v letních teplotách až nepřirozeným dojmem. Při pohledu na běžkaře v okolí Kvildy jezdící v kraťasech a krátkých tričkách jsem znovu dostal chuť oprášit to, co už dávno zapadalo prachem a vrátit se k běžkám. Znovu jsme byli u Vydry, znovu na Kvildě, ale některá místa byla navštívena poprvé - například Chalupská slať, která se nám moc líbila a připomínala chvílemi scénu z filmu "Cesta do pravěku", chvílemi zas severskou krajinu.
Míša oblažoval svou přítomností vybrané jedince, jedinci se mu věnovali, za což ještě jednou děkujeme. I přes to, jsme ale večer usínali po desáté hodině spolu s ním, protože jeho neuvěřitelné energii se nedá stačit. Zatímco my už odplouvali do říše snů, značně mladší osazenstvo hrálo dole do pozdních nočních hodin společenské hry.
O Velikonočním pondělí jsme znovu užívali sluníčka, snídali venku na pergole, schovali dobroty Míšovi po našem rozdrásaném pozemku a obdarovávali koledníky, kteří k nám dorazili. Nakonec odešel koledovat i Míša, vyzván kamarádkou, která volala z blízké řadovky, že čekají na koledníčka. Míša tam přednesl svou zkrácenou verzi koledy, která není sice tradiční, ale rozhodně více vtipná, protože v ní Míša říká hospodyni, aby si snesla vejce sama ("nedáte-li malovaný, sneste aspoň bílý...") a tak u toho bylo hodně smíchu a při odchodu od tety byl Míša odchycen dalšími nájemníky řadovek a ti mu do košíku dávali dobroty bez toho, aby otevřel pusu. Spokojeně přišel na domeček a těšil se na další štaci do Střížova. Tam už bylo připraveno plno dalších dobrot, Míša šlehal pomlázkou, kterou si sám na trhu vyhlédl, mamku i Lucku a řezal je tak, že kdyby byla velikonoční pověra pravdivá, budou tady do stovky, stále svěží a krásné.
Tento víkend k nám přijeli kamarádi z Chebu. Známe se už patnáct let a pro mě je jejich přátelství pozoruhodným úkazem, jak si často naprosto odlišní lidé mohou spolu rozumět. Za těch mnoho let zpátky jsme byli na víkend mi několikrát u nich a oni zase u nás, pokaždé spali někde jinde, to jak jsme se postupně propracovávali ze zahradní chaty přes byt až k našemu domečku. Pokaždé jsem je vozil jiným autem, to jak jsme střídali auta od Trabanta až po Octavii. Oni však stále bydlí v tom své starém oprýskaném činžáku a jezdí stále svou Škodou 1000 z roku 1964. Kupodivu jsou s tímto stavem docela spokojeni a už v tom je vidět, jak velký je mezi námi rozdíl. Přes všechny rozdíli jsou nám blízcí, záleží nám na nich a je nám s nimi dobře a tyto pocity jsou očividně vzájemné. A tak mě napadá, že na těchto věcech přátelství mezi lidmi nestojí. Jde o mnoho důležitější věci, které jak by řekl Malý princ "jsou očím neviditelné".
Mezi těmito událostmi je mnoho všedních dnů, které jsou ovlivněné nádherným počasím typickým spíše pro začátek června. Většinu dne trávila Iva s Míšou venku pod pergolou a na zahradě. Stejně tak i naše víkendové snídaně a večerní sezení se odehrávali venku a všechno mi tak připomínalo loňský červen, pro mě ten nejkrásnější měsíc v roce. K tomu všemu neustále práce, kterou se na zahradě snažíme brát jako relaxaci a ne jak dřinu. Hodina k hodině, kamen ke kameni a kolečko hlíny za kolečkem, postupujeme a budeme postupovat k vytyčenému cíli - hezké a upravené zahradě.
Žádné komentáře:
Okomentovat