"Dole proudí řeka; na míle slyšet hukot jejích čistých pěnivých vln, vznikající nárazem na nesčíslné balvany, které plní její řečiště. Hnědý, na hlubokých místech purpurově zbarvený proud zdá se rozplývati v stříbrné pěně, mohutné balvany jsou místy kulovitě obroušeny a podivuhodně vymlety. Je to úchvatný obraz ve své velkolepé hrůze."
Takto popisuje básník Šumavy, Karel Klostermann v knize Böhmerwaldskizzen - Črty ze Šumavy, Povydří, které nazývá "perlou Šumavy".
Tuto perlu jsme měli možnost znovu vidět. Po dvou a půl letech jsme se vrátili na stejné místo, do stejného penziónu, dokonce do stejného pokoje a prožili celý víkend, rozmazlováni tamní kuchyní i přepychem ubytování, těšící se přitom z vlastní blízkosti a z blízkosti nádherné přírody kolem. Ano, všechno bylo stejné, až na nás.
Vrátit jsme se sem chtěli už dlouho, ale teprve teď nám to vyšlo. Tyhle naše víkendové pobyty nazýváme soustředěním. Ve sportovní terminologii jde o přípravu na nastávající sezónu. Jde o přípravu nejenom aktivní, ale i psychickou, kdy si člověk urovnává věci v hlavě. Tak nějak si oba dva uvědomujeme, že před námi je po všech stránkách náročný rok. Soustředění je zcela na místě.
Odbočujeme z hlavní silnice a díváme se na přehradu v Husinci. Momentální nápad. Takových bude během tohoto víkendu ještě několik. Nechce se mi věřit, že tohle dokázali postavit lidé před sedmdesáti lety. Stojíme na vrcholu západní věže kradu Kašperk, nejvýše položeného hradu naší země. Slunce pálí a nechce se ani věřit, že všude kolem jsou zasněžené kopce. Posloucháme příběhy o stavbě hradu, o době zlaté horečky, o osudech tehdejších šlechticů. Tvrdá doba, tvrdší než by dnes kdokoliv z nás snesl. Potěžkávám meč, se kterým bych měl bojovat...jak dlouho bych ho ve své ruce udržel? Jak dlouho bych se s tak těžkým mečem oháněl, než bych klesl na kolena a naposled se podíval na mraky plující po modrém nebi. Jdeme potemnělým lesem. Občas se proboříme, není divu, pod námi je minimálně metr sněhu. Postupujeme k nejchladnějšímu místu u nás. I v červenci tady v noci mrzne. Všude ticho, bohatství v dnešní době. Za půl hodiny už bude tma a je cítit chlad. To ale nevadí, jsme teple oblečeni, na nohou zimní boty. Ne tak, jako stovky dívek a žen, které byly na cestě z koncentračních táborů vláčeni těmito zasněženými lesy, aby na pochodu dlouhém stovky kilometrů 14 dní před válkou prohráli svůj zápas o život. Synagoga Hartmanice je silným zážitkem nejenom kvůli zdokumentování genocidy, ale i kvůli prostoru věnovanému zničení Šumavy jako živoucího regionu budovateli s rudou hvězdou. Smutek a zároveň vděčnost za dobu, ve které žijeme. Jak dlouho bude trvat, než se to změní. A znovu příroda, divoká a krásná. Kvildské pláně, hluboké lesy, vzduch co řeže do plic, sníh a slunce zároveň. Miluji ten kraj, kde člověk za celý den nemusí potkat člověka.
Mnoho naplánovaných míst jsme nestihli navštívit. Vrchol Javorníka, vzhledem k množství sněhu a blížící se bouřce, zůstal nedobyt. Většina slatí zůstala schována pod hromadami sněhu, které budou odtávat ještě dlouho. Většina možných výletů pro nás zůstala nedostupná i kvůli vzdálenosti, které Ivy pokročilé těhotenství vylučuje. Ale to nevadí, nejsme zde naposledy. Ten kraj, zachovávající si jako jeden z posledních svou pravou, člověkem nezničenou tvář, chceme navštívit ještě mnohokrát. Další příležitost budeme mít následující prodloužený víkend ...
Takto popisuje básník Šumavy, Karel Klostermann v knize Böhmerwaldskizzen - Črty ze Šumavy, Povydří, které nazývá "perlou Šumavy".
Tuto perlu jsme měli možnost znovu vidět. Po dvou a půl letech jsme se vrátili na stejné místo, do stejného penziónu, dokonce do stejného pokoje a prožili celý víkend, rozmazlováni tamní kuchyní i přepychem ubytování, těšící se přitom z vlastní blízkosti a z blízkosti nádherné přírody kolem. Ano, všechno bylo stejné, až na nás.
Vrátit jsme se sem chtěli už dlouho, ale teprve teď nám to vyšlo. Tyhle naše víkendové pobyty nazýváme soustředěním. Ve sportovní terminologii jde o přípravu na nastávající sezónu. Jde o přípravu nejenom aktivní, ale i psychickou, kdy si člověk urovnává věci v hlavě. Tak nějak si oba dva uvědomujeme, že před námi je po všech stránkách náročný rok. Soustředění je zcela na místě.
Odbočujeme z hlavní silnice a díváme se na přehradu v Husinci. Momentální nápad. Takových bude během tohoto víkendu ještě několik. Nechce se mi věřit, že tohle dokázali postavit lidé před sedmdesáti lety. Stojíme na vrcholu západní věže kradu Kašperk, nejvýše položeného hradu naší země. Slunce pálí a nechce se ani věřit, že všude kolem jsou zasněžené kopce. Posloucháme příběhy o stavbě hradu, o době zlaté horečky, o osudech tehdejších šlechticů. Tvrdá doba, tvrdší než by dnes kdokoliv z nás snesl. Potěžkávám meč, se kterým bych měl bojovat...jak dlouho bych ho ve své ruce udržel? Jak dlouho bych se s tak těžkým mečem oháněl, než bych klesl na kolena a naposled se podíval na mraky plující po modrém nebi. Jdeme potemnělým lesem. Občas se proboříme, není divu, pod námi je minimálně metr sněhu. Postupujeme k nejchladnějšímu místu u nás. I v červenci tady v noci mrzne. Všude ticho, bohatství v dnešní době. Za půl hodiny už bude tma a je cítit chlad. To ale nevadí, jsme teple oblečeni, na nohou zimní boty. Ne tak, jako stovky dívek a žen, které byly na cestě z koncentračních táborů vláčeni těmito zasněženými lesy, aby na pochodu dlouhém stovky kilometrů 14 dní před válkou prohráli svůj zápas o život. Synagoga Hartmanice je silným zážitkem nejenom kvůli zdokumentování genocidy, ale i kvůli prostoru věnovanému zničení Šumavy jako živoucího regionu budovateli s rudou hvězdou. Smutek a zároveň vděčnost za dobu, ve které žijeme. Jak dlouho bude trvat, než se to změní. A znovu příroda, divoká a krásná. Kvildské pláně, hluboké lesy, vzduch co řeže do plic, sníh a slunce zároveň. Miluji ten kraj, kde člověk za celý den nemusí potkat člověka.
Mnoho naplánovaných míst jsme nestihli navštívit. Vrchol Javorníka, vzhledem k množství sněhu a blížící se bouřce, zůstal nedobyt. Většina slatí zůstala schována pod hromadami sněhu, které budou odtávat ještě dlouho. Většina možných výletů pro nás zůstala nedostupná i kvůli vzdálenosti, které Ivy pokročilé těhotenství vylučuje. Ale to nevadí, nejsme zde naposledy. Ten kraj, zachovávající si jako jeden z posledních svou pravou, člověkem nezničenou tvář, chceme navštívit ještě mnohokrát. Další příležitost budeme mít následující prodloužený víkend ...
Žádné komentáře:
Okomentovat