Hladím rukou trávu, která se snaží dotknout slunce a zatím se jí podařilo vyrůst jen do mého pasu, takže má před sebou ještě dlouhou cestu. Je květen, takže času je dost, a já se nechci stejně jako ta tráva připravovat o radost ze života, z každého nadechnutí, ze zážitků až bolestivě krásných. Krásných pro svou jedinečnost, pro místo a čas, kde se odehrávají. Bolestivě protože všechno krásné na tomto světě má nejen svůj začátek, ale také konec. Bolestivě, protože i při smíchu někdy tečou slzy.
Znovu jen já a můj syn. Touláme se přírodou, místy, které tak důvěrně znám. Poprvé mě ale vede on. Cílem jsou velká plata kvetoucích konvalinek. Překvapuje mě, jak dobře zná cestu. Jdeme starou strouhou, stoleté duby se tyčí z obou stran, obnažené kořeny dál vytrhávají zbytky zpevnění cesty a já na sobě nedávám znát, že cestu dobře znám. Jen jednou ho tudy vedl děda. Teď už mě vede on a ukazuje mi a povídá o tom, co kolem vidíme. Nechávám se vést a snažím se nakazit jeho fantazií, jeho pohledem na svět, ve kterém nemusí platit zákony logiky, ve kterém nemusím věci vidět a šáhnout na ně, abych je považoval za skutečné.
A najednou procházíme pralesem, stíny jsou zvířata, která zůstávají ve svých skrýších, protože ví, že s námi není žádná legrace. Jsme přeci lovci a dobrodruzi k tomu. Zvuky kolem dokazují, kolik nejrůznějších potvor se kolem krčí. Najednou se scéna mění a my procházíme trávou až do mého pasu, přebíháme přes potok po kládě a už to není potok, ale soutěska a provazový most. Pozor, ... je to hloubka, vždyť hodící kámen padá tak dlouho a než dopadne do zpěněných vln dravé řeky, naráží do stěn a s ozvěnou několikrát svou hloubku znovu připomíná. Cesta je dlouhá, nejsou to kilometry, jsou to dny strastiplného pochodu k jednomu jedinému cíly - k zázračným orchidejím. Kdo si k nim jednou přivoní, ten nikdy nezestárne. Přineseme je královně, které jsme věrni a ještě nevím, zda odoláme pokušení a nepřivoníme si taky.
Vycházíme na louku, kolem nás jsou kilometry volné krajiny a nevidíme jedinou známku civilizace. Sledujeme pár vysoké. Srna a srnec utíkají, zastavují se a díváme se jedni na druhé. Škoda, že jsme byli po větru, příště budeme opatrnější a dostaneme se blíž. Unaveni si leháme do trávy a povídáme. Jsou otázky, na které je těžké odpovědět a já se o tom každý den přesvědčuji. Na některé věci neexistují žádné školy, žádná školení, žádné učebnice. Prospěji nebo propadnu? Prolézáme větvemi starých popadaných stromů, vylézáme na posedy, každý z nás má v puse stonek trávy.
Znovu jen já a můj syn. Touláme se přírodou, místy, které tak důvěrně znám. Poprvé mě ale vede on. Cílem jsou velká plata kvetoucích konvalinek. Překvapuje mě, jak dobře zná cestu. Jdeme starou strouhou, stoleté duby se tyčí z obou stran, obnažené kořeny dál vytrhávají zbytky zpevnění cesty a já na sobě nedávám znát, že cestu dobře znám. Jen jednou ho tudy vedl děda. Teď už mě vede on a ukazuje mi a povídá o tom, co kolem vidíme. Nechávám se vést a snažím se nakazit jeho fantazií, jeho pohledem na svět, ve kterém nemusí platit zákony logiky, ve kterém nemusím věci vidět a šáhnout na ně, abych je považoval za skutečné.
A najednou procházíme pralesem, stíny jsou zvířata, která zůstávají ve svých skrýších, protože ví, že s námi není žádná legrace. Jsme přeci lovci a dobrodruzi k tomu. Zvuky kolem dokazují, kolik nejrůznějších potvor se kolem krčí. Najednou se scéna mění a my procházíme trávou až do mého pasu, přebíháme přes potok po kládě a už to není potok, ale soutěska a provazový most. Pozor, ... je to hloubka, vždyť hodící kámen padá tak dlouho a než dopadne do zpěněných vln dravé řeky, naráží do stěn a s ozvěnou několikrát svou hloubku znovu připomíná. Cesta je dlouhá, nejsou to kilometry, jsou to dny strastiplného pochodu k jednomu jedinému cíly - k zázračným orchidejím. Kdo si k nim jednou přivoní, ten nikdy nezestárne. Přineseme je královně, které jsme věrni a ještě nevím, zda odoláme pokušení a nepřivoníme si taky.
Vycházíme na louku, kolem nás jsou kilometry volné krajiny a nevidíme jedinou známku civilizace. Sledujeme pár vysoké. Srna a srnec utíkají, zastavují se a díváme se jedni na druhé. Škoda, že jsme byli po větru, příště budeme opatrnější a dostaneme se blíž. Unaveni si leháme do trávy a povídáme. Jsou otázky, na které je těžké odpovědět a já se o tom každý den přesvědčuji. Na některé věci neexistují žádné školy, žádná školení, žádné učebnice. Prospěji nebo propadnu? Prolézáme větvemi starých popadaných stromů, vylézáme na posedy, každý z nás má v puse stonek trávy.
Chvílemi se držíme za ruce a chvílemi přemýšlím, kdo z nás je teď více šťastný. Chvílemi přemýšlím, zda jdu na procházku já s Míšou nebo on se mnou.
2 komentáře:
Dětský svět a ta jejich fantazie je úžasná..
Připomíná mi to film Big fish. Na podobný zážitky se s naší malou Sárou taky těším:-) Zuzka
Zuzko, těš se. Je to úžasný a krásný...
Okomentovat