Za sebou 4 týdny, které byly všechny provázány jedním společným jmenovatelem - učením. Neustále přibývající štos papírů, prezentací a sem tam nějaká kniha. Touha to vše nějak pojmout, roztřídit podstatné od nepodstatného a dostat to do hlavy. K tomu nervozita, že se zkouška nepovede, překvapí svým zaměřením či obtížností a mě bude čekat další týden či dva na její opakování, které budou znovu provázány učením. Další ranní vstávání a večery mezi papíry rozloženými na podlahu. Další neděle, kdy budu vstávat před sedmou a při učení se těšit alespoň na volné odpoledne, než zase přijde večer.
Vlastně učení je něco, co jsem od střední školy zapomněl a do čeho jsem se znovu musel dostat. Je to něco, co jsem bral jako nutné zlo pro to, abych udělal školu, ale až přímo ve chvíli, kdy přišla potřeba začít se učit, jsem znovu zjistil, o co jde. Že nejde jen o to, soustředit se, opakovat a dostávat do sebe často naprosto nezajímavé informace, ale hlavně o to, že když se učíte, neděláte ostatní věci. Nespíte ráno, nedíváte se na filmy a seriály, neposloucháte muziku, nehrajete si s dítětem, neděláte práci, kterou je potřeba udělat, nejdete na procházku, nejedete na výlet, neřešíte problémy, které se dají odložit a mnoho a mnoho dalších drobností, které jinak považujete na samozřejmé.
A pokud je studium záležitostí člověka s rodinou, přesně jako v mém případě, pak je mým studiem ovlivněn chod celé rodiny, protože třeba výlety a dovolené se plánují podle termínu školy a zkoušek. Když odkládám práci a problémy, když odkládám hraní si s Míšou nebo starost o něj, musí být zákonitě někdo, kdo moji absenci supluje. A tak jsou tyto výpadky z normálního fungování rodiny v našem případě vyvažovány Ivou, která mě podporuje a ještě povzbuzuje. Najednou musí být někdo, kdo den za dnem vstává k Míšovi, když se v noci probudí, kdo ho týden po týdnu chodí uspávat, protože se v prostředním pokoji svítí, to jak se učím. Takových drobností je mnoho a dohromady tvoří velké břemeno. Bez takové opory nelze v situaci člověka, který pracuje a má rodinu, dálkově školu vůbec studovat.
Předchozí řádky, veskrze negativní, bylo by dobré vyvážit něčím pozitivním a kladným. Přemýšlím teď čím. Ano, škola mě posunuje dál, rozvíjí mě v nejrůznějších myšlenkových schématech, v hloubce vědomostí, v poznání toho co dokážu (a někdy žel také v tom, co nedokážu). Ale hlavní pozitivum toho všeho zřejmě leží kdesi v budoucnu, v době, ve které nebudu ani na chvilku pochybovat o správnosti potřeby zvýšit si vzdělání. Ne proto, abych si hřál své osobní ego, ale z naprosto pragmatických důvodů, jakými je například výše platu, možnosti při hledání nové práce nebo snížení rizika přijít o tu stávající ...
Vlastně učení je něco, co jsem od střední školy zapomněl a do čeho jsem se znovu musel dostat. Je to něco, co jsem bral jako nutné zlo pro to, abych udělal školu, ale až přímo ve chvíli, kdy přišla potřeba začít se učit, jsem znovu zjistil, o co jde. Že nejde jen o to, soustředit se, opakovat a dostávat do sebe často naprosto nezajímavé informace, ale hlavně o to, že když se učíte, neděláte ostatní věci. Nespíte ráno, nedíváte se na filmy a seriály, neposloucháte muziku, nehrajete si s dítětem, neděláte práci, kterou je potřeba udělat, nejdete na procházku, nejedete na výlet, neřešíte problémy, které se dají odložit a mnoho a mnoho dalších drobností, které jinak považujete na samozřejmé.
A pokud je studium záležitostí člověka s rodinou, přesně jako v mém případě, pak je mým studiem ovlivněn chod celé rodiny, protože třeba výlety a dovolené se plánují podle termínu školy a zkoušek. Když odkládám práci a problémy, když odkládám hraní si s Míšou nebo starost o něj, musí být zákonitě někdo, kdo moji absenci supluje. A tak jsou tyto výpadky z normálního fungování rodiny v našem případě vyvažovány Ivou, která mě podporuje a ještě povzbuzuje. Najednou musí být někdo, kdo den za dnem vstává k Míšovi, když se v noci probudí, kdo ho týden po týdnu chodí uspávat, protože se v prostředním pokoji svítí, to jak se učím. Takových drobností je mnoho a dohromady tvoří velké břemeno. Bez takové opory nelze v situaci člověka, který pracuje a má rodinu, dálkově školu vůbec studovat.
Předchozí řádky, veskrze negativní, bylo by dobré vyvážit něčím pozitivním a kladným. Přemýšlím teď čím. Ano, škola mě posunuje dál, rozvíjí mě v nejrůznějších myšlenkových schématech, v hloubce vědomostí, v poznání toho co dokážu (a někdy žel také v tom, co nedokážu). Ale hlavní pozitivum toho všeho zřejmě leží kdesi v budoucnu, v době, ve které nebudu ani na chvilku pochybovat o správnosti potřeby zvýšit si vzdělání. Ne proto, abych si hřál své osobní ego, ale z naprosto pragmatických důvodů, jakými je například výše platu, možnosti při hledání nové práce nebo snížení rizika přijít o tu stávající ...
Žádné komentáře:
Okomentovat