Myslel jsem si, že dnešní zápis už nenapíšu. Chci totiž zachytit dobu, ve které právě žijeme. Krátký čas několika dní těsně před porodem. Je to totiž doba velmi specifická. Nejde jen o to, že člověk má v práci domluvenou dovolenou, odkládá služební cesty a kontroluje, zda je jeho mobilní telefon zapnutý. Nejde jen o to, že na telefonu jsou všichni ostatní, připravení postarat se o Míšu. Nejde jen o to, připravit poslední věci na nového obyvatele našeho domu, který přes svou velikost dá všem hlasitě najevo, že je tady a že teď se svět bude točit v první řadě kolem něj.
Jde o jakési zvláštní napětí. Vše a všichni okolo jsou připravení. Jen se čeká. Hodiny utíkají, dny v kalendáři se střídají a my stále čekáme. Je čas, klást si otázku, zda a jak jsme připraveni my? Zda jsem připraven já? Jak se náš život změní a co nebo koho nám přinese? Přemýšlím, jak asi tyto dny prožívali kdysi moji rodiče, mladí tak, jak je znám jen z nejstarších vzpomínek nebo hlavně z fotek. Jak tuto dobu prožívali rodiče Ivanky? Je to jako doba těsně před začátkem bouře, jako doba před startem závodu, těsně než se ozve výstřel z pistole. Je cítit napětí, ale zároveň pokoj a odevzdání. Stébla trávy zatím nehnutě stojí v chvějícím se horkém letním vzduchu, ale brzo se oddají větru a jeho hladivým dotekům, kterým těžko vzdorovat, ale lehko se podat.
Jinak ale dny plují svým klidem a přesto, že porod je doslova za dveřmi, přináší každý den mnoho hezkých okamžiků, které by člověk v listopadových plískanicích pohledal. Stále se s Ivankou koupeme, užíváme sluníčka a smíchu Míši. Stále se radujeme z každého nového metru zahrady i z každé chvíle, kterou máme s Ivou pro sebe. I když jsem to předem nečekal, musím říct, že přes všechny nepříjemnosti, které Ivance pokročilé těhotenství přináší, si tento jedinečný čas užíváme.
Jde o jakési zvláštní napětí. Vše a všichni okolo jsou připravení. Jen se čeká. Hodiny utíkají, dny v kalendáři se střídají a my stále čekáme. Je čas, klást si otázku, zda a jak jsme připraveni my? Zda jsem připraven já? Jak se náš život změní a co nebo koho nám přinese? Přemýšlím, jak asi tyto dny prožívali kdysi moji rodiče, mladí tak, jak je znám jen z nejstarších vzpomínek nebo hlavně z fotek. Jak tuto dobu prožívali rodiče Ivanky? Je to jako doba těsně před začátkem bouře, jako doba před startem závodu, těsně než se ozve výstřel z pistole. Je cítit napětí, ale zároveň pokoj a odevzdání. Stébla trávy zatím nehnutě stojí v chvějícím se horkém letním vzduchu, ale brzo se oddají větru a jeho hladivým dotekům, kterým těžko vzdorovat, ale lehko se podat.
Jinak ale dny plují svým klidem a přesto, že porod je doslova za dveřmi, přináší každý den mnoho hezkých okamžiků, které by člověk v listopadových plískanicích pohledal. Stále se s Ivankou koupeme, užíváme sluníčka a smíchu Míši. Stále se radujeme z každého nového metru zahrady i z každé chvíle, kterou máme s Ivou pro sebe. I když jsem to předem nečekal, musím říct, že přes všechny nepříjemnosti, které Ivance pokročilé těhotenství přináší, si tento jedinečný čas užíváme.
4 komentáře:
jsem trochu pozadu ve čtení.. Napadá mě spoustu komentářů, snad si dokážeme v budoucnu udělat čas si jen tak sednout a povídat. Najednou mi přijde děsně krásná vzpomínka třeba na hory na Karolíně, že to byly takové klidné večery ...
Mějte se krásně, když to všichni zvládnem, tak příští týden u vás ..
Markéta
Ano, tak si to Markét tak nějak slíbíme, že až se uvidíme, tak zavzpomínáme.
Já třeba s blížícím se podzimem vzpomínám, jak jsme byli v Novosedlech a jaké krásné babí léto bylo. Jak jsme šli pěšky do Kájova a pak jeli vlakem a taky jak jsme pouštěli draky a šli na houby a našli poslední lesní jahůdky a jak se ráno procházela pod okny krásná laň a tísíc dalsích věcí ...
Ahoj příští týden :-)
a Reného berem s sebou, protože kde chybí je vždycky o zážitek míň :-)
Markéta
Ano, kdykoliv si vzpomenu na nějakou akci, kde byl i René, napadne mě nějaký příběh, který můžu vyprávět. Když už jsme mluvili o Novosedlech, pak mě napadá René a Dita a jejich hledání se po setmělém Krumlově :-)
Okomentovat