Ludas page

Jsou dny a týdny v životě člověk, kdy největší událostí je dopravní zácpa cestou domů, pokažená pračka nebo nákup v supermarketu. Dny si poklidně a líně plavou jako tučně vykrmení kapři před Vánoci a ani blížící se konec je nedokáže donutit k větší aktivitě. Pokud se budu držet přirovnání, že některé dny či týdny mohou být jako vánoční kapři, pak uplynulé dva týdny byly v mém životě zcela určitě štikou mrštnou a neposednou.

Z neustálého čekání na den "D" jsme byli už unavení, termíny pomalu vyprchávaly, až vypršely úplně a miminku se stále ještě nechtělo ven. Po pondělní prohlídce na gynekologii Iva už zůstala v nemocnici a tak jsme trávili dny tím, že jsme se chytali každého slova doktora, který sliboval, že už to musí každou chvíli přijít. Jezdil jsem za Ivou s Míšou i bez Míši, v návštěvních hodinách i mimo ně a snažil se jí pobyt co nejvíce zpříjemnit, pokud se vůbec pobyt v nemocnici dá nějak více zpříjemnit. Na domečku jsem nešáhl na práci, veškerý čas jsem dělil mezi práci, Míšu a návštěvy Ivanky. Míša spal u babičky, takže jsem na pár dní zažil osamělou postel, znovu po několika letech poprvé a znovu po několika letech si uvědomil, jak nesnáším samotu.

A pak přišel čtvrtek a s ním pravidelná ranní sms od Ivanky, že se nic neděje, ať jsem v klidu. Po šesté hodině jsem dorazil do práce a po sedmé mi Ivanka volala, že se to rozjíždí, že jí praskli plodovou vodu oni sami a prý, že mám být za hodinu připravený dole v čekárně porodnice. Za půl hodiny jsem tam přiběhl a hned dostal zprávu, že mám jít nahoru, že Ivu převezli na porodní box.

No a pak přichází pro mnohé z vás asi ta nejzajímavější část tohoto vyprávění. Porod samotný. Co k tomu dodat. Nejprve fakta. Všechno šlo dobře, tak jak jít má. Porod trval 4 až 5 hodin, já přišel ve třičtvrtě na osm a ve třičtvrtě na dvanáct se naše holčička narodila. To, že jde o holčičku jsme s Ivou věděli, až na výjimky to nikdo jiný nevěděl a většina hádala dalšího kluka. Iva byla moc statečná a získala si můj hluboký obdiv. Doktoři, sestry a porodní asistentky byly profesionální a velmi příjemní, znovu musím českobudějovickou porodnici jenom chválit. 

A teď moje pocity. Jednoznačně znovu úžasný zážitek, pro mne osobně krásný a neopakovatelný. Samozřejmě to říkám s vědomím, že všechno dobře dopadlo, protože při samotném porodu je člověk plný obav jak o zdraví ženy, tak dítěte. Nevím, jak to nazvat, ale skoro bych řekl, že jsem si tento porod užil. Teď nemyslím, že bych se bavil tím, že Iva trpí :-); teď myslím, že krása těch okamžiků nebyla zkalena tak komplikovaným a těžkým porodem jako u Míši, kdy obavy začaly převažovat nad všemi ostatními pocity. U Míši jsem psal, že při narození jsem zahlédl na okamžik kousek nebe. Snažil jsem se tehdy vyjádřit, že jsem byl svědkem zázraku. A přesně takhle jsem to vnímal i teď. Nebylo to o nic menší. Menší byl jen strach, protože vše šlo tentokrát lépe než minule.

A tak jsem otec. Dvojnásobný. Pro někoho vizitka stáří, pro někoho odstrašující případ, pro někoho nedosažitelný sen. Já sám se necítím jinak než před měsícem. Jsem stále stejný, jen šťastnější. Naše rodina se rozrostla a to mi dělá kdesi uvnitř tichou a krásnou radost.