Určitě znáte příběh ze začátku Bible. Adam a Eva, ráj a zakázané ovoce. Taky určitě víte, že to nedopadlo tak, jak mělo. Ovoce se ochutnalo a ukázalo se, že to vlastně vůbec nestálo za to. To, co bylo tak lákavé pro oči, co tak vybízelo k ochutnání, co se zdálo tak výjimečné v záplavě všech dobrot kolem, nakonec nestálo za to. Zklamání, které si v našich životech prožíváme znovu a znovu. Jako bychom byli obrazem našich prarodičů. Už tolikrát jsme po něčem toužili, mnoho za to zaplatili, jedno zda penězi, potem či snad důstojností a ono se ukázalo, že to byla hloupost. Že to, po čem jsme dychtili a prahli, nemá ani zdaleka takovou cenu, jakou jsme tomu zprvu přisuzovali. A tak nezbylo nic jiného, než se zvednout a jít dál. Zapomenout na smutek, zklamání či rozčarování a nezapomenout na situaci samotnou, to, abychom neudělali tu samou chybu znovu. Ale stejně jako v našich životech, i v příběhu z ráje si lidé odnesli několik důsledků, které jim změnily život a které mění život i nám. A já bych se chtěl na těmito důsledky zamyslet. Nechám teologům to, proč právě tyto důsledky to jsou a jaké jsou v nich duchovní významy a zaměřím se na praktický dopad na náš život. V knize Genesis se píše o tom, že od té chvíle budou ženy rodit své děti v bolestech, že ženy budou dychtit po svém muži a muži budou nad ženami vládnout. Taky se tam píše, že člověk bude muset dobývat v potu tváře chléb ze země, takže bude člověk jíst v trápení. A závěr tohoto neradostného čtení končí větou pronášenou často na pohřbech - člověk se navrátí do země, ze které byl vzat, prachem je a v prach se navrátí.
Platí tyto několik tisíc let staré věty i dnes?
"trápení i bolesti těhotenství..."
Platí tyto několik tisíc let staré věty i dnes?
"trápení i bolesti těhotenství..."
Vzpomínám si na chvíle před čtyřmi lety, chvíle čekající na mě za 3 týdny znovu. Chvíle velké radosti, ale také velkého strachu a hlavně bolesti. Bolest ženy je obrovská a v její přítomnosti se před ní člověk nemůže schovat. Autentická, hmatatelná, křičící i se zaťatými zuby. Vše je v její přítomnosti intenzivní, emoce i přemýšlení. Nepodstatné věci se stávají ještě nepodstatnějšími a důležité důležitějšími.
"...budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout"
To, že celá historie je historií podřízenosti žen mužům, je neoddiskutovatelný fakt, který potvrzuje v dnešní době ještě mnoho oblastní světa od Afriky přes Blízký východ, až po Asii. Snad jen v naší západní civilizaci, s výjimkou manažerských pozic a velikosti platů, jakoby toto pravidlo přestávalo platit, jakoby biblická věta začala pod tíhou zákonů o rovnoprávnosti a feministického hnutí ztrácet na své platnosti. Ale je to tak? Nedívám se špatně, neutíká mi něco? Píše se zde jen o možnosti vzdělání, o postavení ve společnosti nebo o volebním právu? Nemluví se zde spíše o vrozené touze ženy muže vést a řídit? Nemluví se zde o nenaplněné touze ženy mít doma muže, o kterého se může opřít, muže, který rozumí jejím potřebám, ne pouhou karikaturu, ne pouhé přerostlé dítě vyžadující maminku, která se o něj postará? Nemluví se zde o vrozenosti ženy, která když miluje, miluje naplno a o vrozenosti muže, který je schopen dělat si zádní vrátka? Nemluví se zde o převaze muže, který nevybaven tolik hlubokou škálou citu dokáže řezat do ženské duše hluboké rány? Nemluví se zde o hrubé síle muže, která často zvítězí v hádce, která měla být jen slovní? Nemluví se tady vlastně o nenaplněnosti ženské lásky, kterou muž nedokáže často docenit, natož opětovat?
"v potu tváře budeš jíst chléb..."
Historie lidstva je historií boje za obživu svou i vlastní rodiny. Lidé doslova bojovali s přírodou, aby přežili zimu a děsili se přírodních živlů přinášejících zkázu. Dnes něco podobného neznáme. Dnes už jsme od tohoto strachu oproštěni. Zajdeme si do obchodu a jen vybíráme, co chceme. Tato iluze platí jen do doby, než dojdeme ke kase a musíme zaplatit. Už nějakou dobu si uvědomuji, že ani tato věta neztratila nic ze své pravdivosti. S vyšší životní úrovní se paradoxně ještě více potvrzuje. V práci trávíme více času než s rodinou. Jako byli dříve lidé závislí na úrodě, tak jsme závislý na vydělávání peněz, bez kterých se nedá v naší společnosti dost dobře žít. Straší nás představa, že bychom práci ztratili, studujeme a prokousáváme se různými úskalími jen proto, abychom měli práci lepší a vůbec, pachtíme se od brzkých rán do pozdních odpolední, prožíváme stresy a to stejné den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem proto, abychom zaplatili půjčky nebo abychom peníze ušetřili nebo prostě jen proto, abychom vůbec s penězi vyšli.
"prach jsi a v prach se navrátíš..."
Co na to říct? O tomto nikdo z nás nepochybuje, protože smrt je věc, se kterou se vyrovnáváme celý život. Nejprve ji nevidíme, pak se jí nebojíme, pak si zvykáme, že existuje a nakonec se s ní snažíme smířit. Lidský život má svůj začátek i konec. Ten začátek si připomínáme celý život, slavíme narozeniny a vnímáte to jako hezkou příležitost dělat si radost, dát si dárek, sejít se a být spolu. Ten konec si připomínáme jen proto, že nám ten druhý chybí nebo proto, že jeho odchod byl něčím výjimečný. Ať už důvodem, pro který ten život skončil nebo výjimečností toho, kdo odešel. Zajímavé je, že je nám připomenuto, že nejsme ničím jiným než prachem. Prachem této země. Snad nás ta věta má vést k pokoře nevyvyšovat se nad nikoho jiného a k pokoře vážit si naší Země, která je naší součástí a my součástí jí.
"...budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout"
To, že celá historie je historií podřízenosti žen mužům, je neoddiskutovatelný fakt, který potvrzuje v dnešní době ještě mnoho oblastní světa od Afriky přes Blízký východ, až po Asii. Snad jen v naší západní civilizaci, s výjimkou manažerských pozic a velikosti platů, jakoby toto pravidlo přestávalo platit, jakoby biblická věta začala pod tíhou zákonů o rovnoprávnosti a feministického hnutí ztrácet na své platnosti. Ale je to tak? Nedívám se špatně, neutíká mi něco? Píše se zde jen o možnosti vzdělání, o postavení ve společnosti nebo o volebním právu? Nemluví se zde spíše o vrozené touze ženy muže vést a řídit? Nemluví se zde o nenaplněné touze ženy mít doma muže, o kterého se může opřít, muže, který rozumí jejím potřebám, ne pouhou karikaturu, ne pouhé přerostlé dítě vyžadující maminku, která se o něj postará? Nemluví se zde o vrozenosti ženy, která když miluje, miluje naplno a o vrozenosti muže, který je schopen dělat si zádní vrátka? Nemluví se zde o převaze muže, který nevybaven tolik hlubokou škálou citu dokáže řezat do ženské duše hluboké rány? Nemluví se zde o hrubé síle muže, která často zvítězí v hádce, která měla být jen slovní? Nemluví se tady vlastně o nenaplněnosti ženské lásky, kterou muž nedokáže často docenit, natož opětovat?
"v potu tváře budeš jíst chléb..."
Historie lidstva je historií boje za obživu svou i vlastní rodiny. Lidé doslova bojovali s přírodou, aby přežili zimu a děsili se přírodních živlů přinášejících zkázu. Dnes něco podobného neznáme. Dnes už jsme od tohoto strachu oproštěni. Zajdeme si do obchodu a jen vybíráme, co chceme. Tato iluze platí jen do doby, než dojdeme ke kase a musíme zaplatit. Už nějakou dobu si uvědomuji, že ani tato věta neztratila nic ze své pravdivosti. S vyšší životní úrovní se paradoxně ještě více potvrzuje. V práci trávíme více času než s rodinou. Jako byli dříve lidé závislí na úrodě, tak jsme závislý na vydělávání peněz, bez kterých se nedá v naší společnosti dost dobře žít. Straší nás představa, že bychom práci ztratili, studujeme a prokousáváme se různými úskalími jen proto, abychom měli práci lepší a vůbec, pachtíme se od brzkých rán do pozdních odpolední, prožíváme stresy a to stejné den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem proto, abychom zaplatili půjčky nebo abychom peníze ušetřili nebo prostě jen proto, abychom vůbec s penězi vyšli.
"prach jsi a v prach se navrátíš..."
Co na to říct? O tomto nikdo z nás nepochybuje, protože smrt je věc, se kterou se vyrovnáváme celý život. Nejprve ji nevidíme, pak se jí nebojíme, pak si zvykáme, že existuje a nakonec se s ní snažíme smířit. Lidský život má svůj začátek i konec. Ten začátek si připomínáme celý život, slavíme narozeniny a vnímáte to jako hezkou příležitost dělat si radost, dát si dárek, sejít se a být spolu. Ten konec si připomínáme jen proto, že nám ten druhý chybí nebo proto, že jeho odchod byl něčím výjimečný. Ať už důvodem, pro který ten život skončil nebo výjimečností toho, kdo odešel. Zajímavé je, že je nám připomenuto, že nejsme ničím jiným než prachem. Prachem této země. Snad nás ta věta má vést k pokoře nevyvyšovat se nad nikoho jiného a k pokoře vážit si naší Země, která je naší součástí a my součástí jí.
Žádné komentáře:
Okomentovat