Hned potom, co jsem dodělal poslední zkoušku, začal jsem si dělat plány na prázdniny. Toto léto pro nás bude velmi specifické. Národí se nám dítě a tak se všechno bude točit kolem něho. Mou letošní nejdelší dovolenou bude pobyt doma s Ivou a miminkem, až se vrátí z porodnice. Kromě toho mám v hlavě několik plánů, z nichž jeden je už za mnou a rád bych o něm v krátkosti něco napsal.
Dlouho připravovaný výlet na několik dnů, jen já a Míša. Táta a jeho syn. Sami spolu. Naděje otce vkládané do syna, vzhlížení syna a hledání vzorů a modelových chování v otci. Archetypy, které přetrvávají věky, napříč všemi generacemi, napříč kulturními a národními zvyklosti. Znovu jsem se přesvědčil, že je to něco, co nelze smazat, co stále funguje. Některé vzorce jsou do nás tak pevně vštípené, že jsou naší přirozeností a ne nějakým morálním kodexem. Nechci to přeceňovat, ale cítím, že ta energie, ta jiskra tam je. Stačí, abych byl s Míšou sám, měl na něj čas, neodbíhal k něčemu jinému a v tu chvíli začne fungovat jakési spojení. V tu chvíli jsme parťáci a kamarádi, společně se smějeme, společně si hrajeme, společně vedeme často dlouhé rozhovory, které jsou Míšovo naivitou, ale zároveň i upřímnou touhou poznávat svět, úžasně roztomilé a dojemné. Jaká přednost, že jsem tím, kdo mu umožňuje ten svět poznávat.
Pro náš výlet jsme si vybrali místa, která chtěl už Míša dlouho vidět a já jen sliboval, že se tam určitě někdy podíváme. Za 3 dny jsme najezdili skoro 400 km, takže jsme se rychle pohybovali po Vodňansku, Písecku, Strakonicku a Třeboňsku. Plánovali jsme spát pod stanem, ale počítal jsem s tím, že počasí nám to možná nedovolí a my budeme muset hledat kempy, kde si zaplatíme na noc chatku. Výlet jsme už dvakrát odsunuli. V televizi pokaždé hlásili, že bude o víkendu krásně a pokaždé předpověď v přímé úměře tomu, jak se víkend blížil, zhoršovali. To se dělo i napotřetí, ale to jsem se už rozhodl jet za každou cenu, jinak bychom v tomto šíleném nelétu ani nemohli vyjet.
Klučičí fascinace technikou nás táhla kolem jaderné elektrárny a jejích chladících věží, které ve mně vzbuzují nejrozmanitější pocity, ale v Míšovi vzbuzovaly samozřejmě ty kladné. Přes všechny moje výmluvy jsem mu musel vyprávět, jak jaderná elektrárna funguje a kdykoliv jsem použil výraz "tohle ti vysvětlím, až budeš větší" nebo "to je moc složité", protestoval, že chce slyšet všechno. Když jsem si ho v týdnu vyzvedával po odpoledni stráveném u babičky, zmínila se babička o tom, že staví ze židlí elektrárnu a že jí vysvětloval, jak ty tyče zajíždí do vody a v těch tyčích jsou tablety, co se dělají z uranu. Takže jsem zjistil, že na něho udělal moje přednáška silný dojem :-)
Ve zkratce to nejdůležitější - Zvíkov a kouzlo místa, kde se zastavil čas. Jako bych slyšel klapot koňských kopyt. Jako bych zatoužil žít na chvíli v době, kdy se člověk spoléhal jen na své ruce a hlavu. Kdy nebyl obtěžkán starostmi o všechny věci, které mu usnadňují život. Na jednom nádvoří jsme s Míšou šermovali klacíky a Míša mě nakazil svou představivostí a klacky se najednou začaly blýskat a já snad i slyšel hlasité nárazy, to když se meče střetly. Vzpomínám na Písek se svou jedinečnou atmosférou, s centrem zasazeným na břehy Otavy, žijícím s touto řekou v jakési symbióze, kterou jsem jinde neviděl. Vidím lidi připravující se na povodeň, která hrozila. Stáli na břehu a sledovali, zda voda stoupá. Lidi, kteří vystěhovávali kavárny a obchůdky a na protipovodňové stěny, které se zdály být jen chabou obranou proti té mase vody. Na pískové sochy, které vzdorovitě zůstávaly na břehu a na hrad, který jsme s Míšou vedle nich stavěli. Na Kestřanskou tvrz v začínajícím šeru, na nádhernou krajinu s desítkami rybníků, na Sudoměř a na naše hraní si s Míšou na Husity a nepřátelské vojáky, topící se v bahně. Na tetu a její pohostinnost, na zpívání v autě, spaní v chatce, neplánované spaní ve stanu u tety na dvoře a hřmění v dálce. Na koupání v bazénu, když už ne v řece, na vesničky a silnice, po kterých jsme jezdili, když jsme se vyhýbali větším městům a na Míšovo smích a radost ze všeho nového kolem.
Je toho ještě mnoho, na co si vzpomínám. Mnoho dalších krásných míst, která jsme viděli a zážitků, které jsou spolu prožili. Mnoho z nich, střípky a detaily zůstanou už jenom mezi námi. Tajemství totiž patří do každého správného vztahu. A tak se raduji, z toho co jsme prožili a vím, že si co nejdříve něco podobného zopakujeme.
Dlouho připravovaný výlet na několik dnů, jen já a Míša. Táta a jeho syn. Sami spolu. Naděje otce vkládané do syna, vzhlížení syna a hledání vzorů a modelových chování v otci. Archetypy, které přetrvávají věky, napříč všemi generacemi, napříč kulturními a národními zvyklosti. Znovu jsem se přesvědčil, že je to něco, co nelze smazat, co stále funguje. Některé vzorce jsou do nás tak pevně vštípené, že jsou naší přirozeností a ne nějakým morálním kodexem. Nechci to přeceňovat, ale cítím, že ta energie, ta jiskra tam je. Stačí, abych byl s Míšou sám, měl na něj čas, neodbíhal k něčemu jinému a v tu chvíli začne fungovat jakési spojení. V tu chvíli jsme parťáci a kamarádi, společně se smějeme, společně si hrajeme, společně vedeme často dlouhé rozhovory, které jsou Míšovo naivitou, ale zároveň i upřímnou touhou poznávat svět, úžasně roztomilé a dojemné. Jaká přednost, že jsem tím, kdo mu umožňuje ten svět poznávat.
Pro náš výlet jsme si vybrali místa, která chtěl už Míša dlouho vidět a já jen sliboval, že se tam určitě někdy podíváme. Za 3 dny jsme najezdili skoro 400 km, takže jsme se rychle pohybovali po Vodňansku, Písecku, Strakonicku a Třeboňsku. Plánovali jsme spát pod stanem, ale počítal jsem s tím, že počasí nám to možná nedovolí a my budeme muset hledat kempy, kde si zaplatíme na noc chatku. Výlet jsme už dvakrát odsunuli. V televizi pokaždé hlásili, že bude o víkendu krásně a pokaždé předpověď v přímé úměře tomu, jak se víkend blížil, zhoršovali. To se dělo i napotřetí, ale to jsem se už rozhodl jet za každou cenu, jinak bychom v tomto šíleném nelétu ani nemohli vyjet.
Klučičí fascinace technikou nás táhla kolem jaderné elektrárny a jejích chladících věží, které ve mně vzbuzují nejrozmanitější pocity, ale v Míšovi vzbuzovaly samozřejmě ty kladné. Přes všechny moje výmluvy jsem mu musel vyprávět, jak jaderná elektrárna funguje a kdykoliv jsem použil výraz "tohle ti vysvětlím, až budeš větší" nebo "to je moc složité", protestoval, že chce slyšet všechno. Když jsem si ho v týdnu vyzvedával po odpoledni stráveném u babičky, zmínila se babička o tom, že staví ze židlí elektrárnu a že jí vysvětloval, jak ty tyče zajíždí do vody a v těch tyčích jsou tablety, co se dělají z uranu. Takže jsem zjistil, že na něho udělal moje přednáška silný dojem :-)
Ve zkratce to nejdůležitější - Zvíkov a kouzlo místa, kde se zastavil čas. Jako bych slyšel klapot koňských kopyt. Jako bych zatoužil žít na chvíli v době, kdy se člověk spoléhal jen na své ruce a hlavu. Kdy nebyl obtěžkán starostmi o všechny věci, které mu usnadňují život. Na jednom nádvoří jsme s Míšou šermovali klacíky a Míša mě nakazil svou představivostí a klacky se najednou začaly blýskat a já snad i slyšel hlasité nárazy, to když se meče střetly. Vzpomínám na Písek se svou jedinečnou atmosférou, s centrem zasazeným na břehy Otavy, žijícím s touto řekou v jakési symbióze, kterou jsem jinde neviděl. Vidím lidi připravující se na povodeň, která hrozila. Stáli na břehu a sledovali, zda voda stoupá. Lidi, kteří vystěhovávali kavárny a obchůdky a na protipovodňové stěny, které se zdály být jen chabou obranou proti té mase vody. Na pískové sochy, které vzdorovitě zůstávaly na břehu a na hrad, který jsme s Míšou vedle nich stavěli. Na Kestřanskou tvrz v začínajícím šeru, na nádhernou krajinu s desítkami rybníků, na Sudoměř a na naše hraní si s Míšou na Husity a nepřátelské vojáky, topící se v bahně. Na tetu a její pohostinnost, na zpívání v autě, spaní v chatce, neplánované spaní ve stanu u tety na dvoře a hřmění v dálce. Na koupání v bazénu, když už ne v řece, na vesničky a silnice, po kterých jsme jezdili, když jsme se vyhýbali větším městům a na Míšovo smích a radost ze všeho nového kolem.
Je toho ještě mnoho, na co si vzpomínám. Mnoho dalších krásných míst, která jsme viděli a zážitků, které jsou spolu prožili. Mnoho z nich, střípky a detaily zůstanou už jenom mezi námi. Tajemství totiž patří do každého správného vztahu. A tak se raduji, z toho co jsme prožili a vím, že si co nejdříve něco podobného zopakujeme.
1 komentář:
Ludíku, mně se osobně tenhle nápad moc líbí! Míša nám vyprávěl, že si ani neumíme představit, jak ty věže Temelína jsou vysoké! Myslím, že je to moc fajn! Inspirace pro mojeho Honzíka, jestli jednou budeme mít kluka :-))) ale myslím, že v našem případě to bude pánská jízda na fotbalový stadion Sparty Prahy a samozřejmě i s Míšou, aby ještě intenzivněji křičel "Sparta Praha ty vole" (ikdyž maximum asi předvedl minulý víkend ve Střížově) :-) Lucka
Okomentovat