Minulý týden byl v mnohém zvláštní. Míša odjel s mými rodiči do Chorvatska a my zůstali s Ivankou a Veronikou doma sami. Na první pohled asi každý rodič řekne, že je to hezká situace, protože si člověk může trochu odpočinout, mít na naši malou holčičku více času a mít více času i sami na sebe. Snažili jsme se to takto vidět i my a pokusili se opravdu vytěžit z nastalého klidu co nejvíce času jeden pro druhého i pro Verunku.
Rád bych se ale zamyslel nad tím druhým pohledem. Druhý pohled byl stesk ještě před tím, než Míša odjel. Snažili jsme se nedávat mu moc velký průchod, nedávat ho před Míšou najevo, abychom mu ještě odjezd nekomplikovali. Snažili jsme se těšit z nadšení, že se Míša k moři těší a že se nemůže dočkat sobotního rána, kdy s babi a dědou vyrazí na cestu. Smutek blížícího se odjezdu zesiloval ještě tím, že jsem měl týden předtím dovolenou a mohl tak s Míšou trávit hodně času. Více k němu vždy ve dnech, kdy máme čas jeden na druhého, přilnu, zamiluji se do jeho gest a do jeho způsobu myšlení. Tím pádem jsem potom prožíval ještě větší smutek z jeho odjezdu.
V jedné knize od Waltera Trobische jsem četl přirovnání o rodičích a dětech. Rodič je v této alegorii pevným a velkým kůlem, ke kterému je přivázaný mladý stromek, představující malé dítě. Díky této opoře roste stromek rovně, nekroutí se a nezlomí ho vítr. Po určité době ale zesílí mladý stromek natolik, že přijde čas, aby provazy, které stromek poutaly ke kůlku, byly uvolněny. Pokud rodič vědomě tyto provazy chránící stromek včas nepovolí, stanou se z nich řetězy zařezávající se do stromku. Z provazů, které pomáhaly, jsou najednou pouta, která mrzačí. Zvládnutí této části rodičovské výchovy je pro další vztahy mezi rodiči a dětmi i pro osobní vývoj mladého člověka naprosto zásadní. Problém není jen v tom, zda rodiče jsou schopni provazy odstřihnout, ale také v tom, kdy je pro toto odstřižení ta správná chvíle a jak rychlé to odstřihávání má být.
Vím, že jednou tento čas, tato zkouška přijde i k nám. Netrápím se tím teď, protože je to zatím ještě daleko, jen si na tento příběh o malém stromku a pevném kůlu vzpomenu vždycky, když má Míša někam odjet a uvědomuji si, že tohle je jen začátek, že odjezdů bude přibývat a budou delší a delší. Uvědomuji si, že na nás s Ivou bude, se s tím nějak vyrovnat a jednou odvázat provazy navždy. Ty provazy, které s takovou lásku každé ráno přivazujeme. Že jednou přijde čas nechat své děti jít, aby žily svůj vlastní život a že to bude bolet.
Rád bych se ale zamyslel nad tím druhým pohledem. Druhý pohled byl stesk ještě před tím, než Míša odjel. Snažili jsme se nedávat mu moc velký průchod, nedávat ho před Míšou najevo, abychom mu ještě odjezd nekomplikovali. Snažili jsme se těšit z nadšení, že se Míša k moři těší a že se nemůže dočkat sobotního rána, kdy s babi a dědou vyrazí na cestu. Smutek blížícího se odjezdu zesiloval ještě tím, že jsem měl týden předtím dovolenou a mohl tak s Míšou trávit hodně času. Více k němu vždy ve dnech, kdy máme čas jeden na druhého, přilnu, zamiluji se do jeho gest a do jeho způsobu myšlení. Tím pádem jsem potom prožíval ještě větší smutek z jeho odjezdu.
V jedné knize od Waltera Trobische jsem četl přirovnání o rodičích a dětech. Rodič je v této alegorii pevným a velkým kůlem, ke kterému je přivázaný mladý stromek, představující malé dítě. Díky této opoře roste stromek rovně, nekroutí se a nezlomí ho vítr. Po určité době ale zesílí mladý stromek natolik, že přijde čas, aby provazy, které stromek poutaly ke kůlku, byly uvolněny. Pokud rodič vědomě tyto provazy chránící stromek včas nepovolí, stanou se z nich řetězy zařezávající se do stromku. Z provazů, které pomáhaly, jsou najednou pouta, která mrzačí. Zvládnutí této části rodičovské výchovy je pro další vztahy mezi rodiči a dětmi i pro osobní vývoj mladého člověka naprosto zásadní. Problém není jen v tom, zda rodiče jsou schopni provazy odstřihnout, ale také v tom, kdy je pro toto odstřižení ta správná chvíle a jak rychlé to odstřihávání má být.
Vím, že jednou tento čas, tato zkouška přijde i k nám. Netrápím se tím teď, protože je to zatím ještě daleko, jen si na tento příběh o malém stromku a pevném kůlu vzpomenu vždycky, když má Míša někam odjet a uvědomuji si, že tohle je jen začátek, že odjezdů bude přibývat a budou delší a delší. Uvědomuji si, že na nás s Ivou bude, se s tím nějak vyrovnat a jednou odvázat provazy navždy. Ty provazy, které s takovou lásku každé ráno přivazujeme. Že jednou přijde čas nechat své děti jít, aby žily svůj vlastní život a že to bude bolet.
Žádné komentáře:
Okomentovat