V posledním zápisu jsem chválil podzim a jeho vlídnou tvář. V tomto zápise podzim chválit nemohu. Ne snad, že by svou vlídnou tvář schoval, on se totiž schoval úplně. Nepamatuji si, že bych se setkal s tím, že by zima přišla tak brzo. Všichni předpokládají, že se podzim zase vrátí a počasí bude zase takové, jaké má v polovině října být a tak netrpělivě vyhlížíme čas, kdy budeme moct jít zase na procházku nebo pracovat na zahradě. Teď to není při nejlepší vůli možné. Tedy, možné by to asi bylo, ale příjemné určitě ne.
Včera jsem jel autem domů a krajina vypadala divně. Protože podzim byl zatím mimořádně teplý, velká část stromů má ještě listy a velká část stromů má ještě listy zelené. Působí tedy bizardním dojmem, když jedete krajinou plnou zelených stromů a do toho hustě sněží. Stejně tak naše velké červeně kvetoucí kany, zasazené kolem pergoly a poletující sníh kolem působí také zvláštním dojmem a člověku se dere do hlavy myšlenka, že "tady něco opravdu nesedí".
Rád bych zachytil pár detailů z minulých dnů a týdnů.
O víkendu jsme se dostali neplánovaně do ZOO a bylo to moc príma. Míša měl k sobě dvě holčičky a nezastavil se až do pozdního večera, takže ráno jsme mu už naměřili teplotu. Po dalším dni s horečkou a červenými flíčky na rukou, nohou a puse diagnostikovala doktorka nemoc s originálním názvem "Ruce, nohy, pusa". Prý se s tím setkala jen párkrát za život, v našich krajích se to skoro vůbec nevyskytuje a za pár dní to přejde. Lámeme si hlavu, kde takovou nemoc mohl chytit? Od opice, kozy nebo na dětském hřišti?:-)
Včera jsem jel autem domů a krajina vypadala divně. Protože podzim byl zatím mimořádně teplý, velká část stromů má ještě listy a velká část stromů má ještě listy zelené. Působí tedy bizardním dojmem, když jedete krajinou plnou zelených stromů a do toho hustě sněží. Stejně tak naše velké červeně kvetoucí kany, zasazené kolem pergoly a poletující sníh kolem působí také zvláštním dojmem a člověku se dere do hlavy myšlenka, že "tady něco opravdu nesedí".
Rád bych zachytil pár detailů z minulých dnů a týdnů.
O víkendu jsme se dostali neplánovaně do ZOO a bylo to moc príma. Míša měl k sobě dvě holčičky a nezastavil se až do pozdního večera, takže ráno jsme mu už naměřili teplotu. Po dalším dni s horečkou a červenými flíčky na rukou, nohou a puse diagnostikovala doktorka nemoc s originálním názvem "Ruce, nohy, pusa". Prý se s tím setkala jen párkrát za život, v našich krajích se to skoro vůbec nevyskytuje a za pár dní to přejde. Lámeme si hlavu, kde takovou nemoc mohl chytit? Od opice, kozy nebo na dětském hřišti?:-)
Dostal jsem se do závěrečného ročníku na škole, kde studuju. Snažím se nemyslet na to všechno, co mě příští rok čeká, ale přesto musím připravovat podklady pro bakalářskou práci. V knihovně jsem za poslední 3 měsíce strávil už takových 30 hodin a konec v nedohlednu. Od příštího týdne mi bude pomáhat Iva a listovat také v patnáct let starých novinách, fotit články a dělat zápisky. Usoudila, že pokud mi nepomůže, budu se muset do knihovny odstěhovat. Snad se nad tím vším jednou pousměju, až to bude za mnou. Teď mi to přijde spíše k pláči.
Jednou za čas se zmíním o nějakém Míšovo hitu. Něco, co ho na čas pohltí a čím žije. Od srpna to je pořad "S Jakubem na rybách". Možná si na něj vzpomenete, před několika lety to byl velmi úspěšný pořad o rybaření, vysílaný v podvečer na České televizi, uváděl ho sympaťák Jakub Vágner a propagoval v něm sportovní rybaření (rybě po chycení poděkujeme a pustíme ji). Součástí pořadu bylo povídání se zajímavými hosty, vaření rybích specialit, cestopisná okénka z celého světa a mnoho dalšího. Míša asi pod dojmem srpnového chytání ryb na chatě s Kryštofem zahořel nadšením pro vše, co se týkalo řeky, ryb i jejich chytání. S archivem tohoto pořadu vyšlo několik DVD, k tomu pak vyšlo několik DVD, které popisují Jakubovy cesty za exotickými rybami po různých koutech světa. Od poloviny srpna do začátku října si Míša při možnosti pustit si pohádku vybral v 90% tento pořad a sledoval nejen všechny rady a návody na chytání ryb, ale i okénko o vaření. Kdo z vás má dítě, ten ví, že čím dítě žije, tím žije rodina (ať už rodina chce či nechce - nemá na výběr :-)). A tak naše hry v minulých týdnech často vypadaly tak, že buď on jako Jakub vysvětloval mně, jak se chytají ryby a prakticky jsme to u našeho domečku "na hlíně" cvičili nebo jsem ho to měl učit já. Rybu jsme samozřejmě museli pustit a pro přípravu vaření jinou koupit v krámě. Pak Míša vařil a neodpustil si u toho vždy poznámky kuchaře Honzy Pýchy jako například "dáme tam tymián, protože bez tymiánu ani ránu" nebo "přidáme máslo a když už máslo, tak jedině pravé jihočeské, protože nad to není" a mnoho dalších replik, u kterých jsme po sobě s Ivou koukali a koutky nám cukaly.
Na zahradě jsme vysadili stromky a jeden vzrostlejší strom. Ten větší je javor, který má výhodu, že mu lze lehce upravovat korunu a my se tímto s ním chceme odstínit od oken řadovek před námi. Po stranách jsme vysadili také další stromky, keře a trávy a těšili se, jak všechno dotáhneme do konce. Jenže počasí minulého týdne bylo natolik příšerné, že teprve o tomto víkendu jsme v slabém dešti s promrzlýma rukama dělali úvaz stromu ke kůlům, pokládali část zahradní fólie a naváželi mulčovací kůru. Všechno tohle je pro nás poprvé, ale ke svému překvapení zjišťujeme, že nás to baví a máme z každé nové věci a udělané práce radost. Když jsme zasadili strom, tak jsme se na něj večer po tmě ještě chodili dívat, dívali jsme se na něj i v noci, když se malá vzbudila a ráno a další den. Prostě radost, že náš pozemek před domem není jen holá placka, ale že získává výraz a osobitost. Pomalu se blíží doma ranních mrazíků a my každý den sledujeme majestátné kany a říkáme si, zda vydrží jako minulý rok až do Ivy narozenin. Při pohledu z domu přes balkónová okna to díky nim vypadá stále více na léto než podzim a tak čekáme, jak dlouho nám ještě budou vytvářet tuhle příjemnou iluzi. Zatím drží, tak uvidíme.
Poslední vzpomínka bude na Verunku. Znovu musím říct, že je neuvěřitelně klidná, že se to třeba jednou změní a my budeme ještě koukat, ale zatím je to prostě pusinka pohodářka. Večer u nás probíhá způsobem, že kolem osmé hodiny jdeme malou koupat. Zjistili jsme, že jí musíme dát horkou vodu. Když dáme tak teplou, jak se nám zdá na ruku, takovou jako kdysi pro Míšu, tak se klepe. Když dáme horkou, že se až bojíme, že bude plakat, že ji to pálí, je spokojená. Když jsme ji koupali poprvé, co byla doma, tak jednou krátce "zabekla" a to bylo poslední zabrečení, co jsme od ní při koupání slyšeli. Pak už nikdy nebrečela. Nebrečí ani, když jí vyndáme a já si vzpomínám, jak byl Míša vždy nespokojený, když jsme ho vyndali a ona mu byla zima a než jsme ho zabalili, tak jak fňukal. Kolem půl deváté jdeme nahoru do ložnice a Ivanka malou kojí. To je taky jediná chvíle, kdy máme chvilku na společné čtení. Jdu s ní a čtu jí, zatímco Míša má dole večerní pohádku. Po kojení zhasneme, malou dáme do postele a odejdeme. V postýlce máme monitor dechu, takže víme, že je v pořádku a jinak stačí, abychom tam chvíli nešli a ona pak už spí tvrdě. V noci se vzbudí kolem třetí či čtvrté hodiny a po dalším nakojení spí do osmi nebo devíti, výjimkou není, když spí déle. Na Zuzky blogu jsme četl, jakou špatně jim malinká spí, takže si uvědomuji, jaké štěstí máme s tou naší šípkovou Růženkou :-)
Takže to jsou v krátkosti strasti a slasti z posledních dnů, které mě momentálně napadly.
Jednou za čas se zmíním o nějakém Míšovo hitu. Něco, co ho na čas pohltí a čím žije. Od srpna to je pořad "S Jakubem na rybách". Možná si na něj vzpomenete, před několika lety to byl velmi úspěšný pořad o rybaření, vysílaný v podvečer na České televizi, uváděl ho sympaťák Jakub Vágner a propagoval v něm sportovní rybaření (rybě po chycení poděkujeme a pustíme ji). Součástí pořadu bylo povídání se zajímavými hosty, vaření rybích specialit, cestopisná okénka z celého světa a mnoho dalšího. Míša asi pod dojmem srpnového chytání ryb na chatě s Kryštofem zahořel nadšením pro vše, co se týkalo řeky, ryb i jejich chytání. S archivem tohoto pořadu vyšlo několik DVD, k tomu pak vyšlo několik DVD, které popisují Jakubovy cesty za exotickými rybami po různých koutech světa. Od poloviny srpna do začátku října si Míša při možnosti pustit si pohádku vybral v 90% tento pořad a sledoval nejen všechny rady a návody na chytání ryb, ale i okénko o vaření. Kdo z vás má dítě, ten ví, že čím dítě žije, tím žije rodina (ať už rodina chce či nechce - nemá na výběr :-)). A tak naše hry v minulých týdnech často vypadaly tak, že buď on jako Jakub vysvětloval mně, jak se chytají ryby a prakticky jsme to u našeho domečku "na hlíně" cvičili nebo jsem ho to měl učit já. Rybu jsme samozřejmě museli pustit a pro přípravu vaření jinou koupit v krámě. Pak Míša vařil a neodpustil si u toho vždy poznámky kuchaře Honzy Pýchy jako například "dáme tam tymián, protože bez tymiánu ani ránu" nebo "přidáme máslo a když už máslo, tak jedině pravé jihočeské, protože nad to není" a mnoho dalších replik, u kterých jsme po sobě s Ivou koukali a koutky nám cukaly.
Na zahradě jsme vysadili stromky a jeden vzrostlejší strom. Ten větší je javor, který má výhodu, že mu lze lehce upravovat korunu a my se tímto s ním chceme odstínit od oken řadovek před námi. Po stranách jsme vysadili také další stromky, keře a trávy a těšili se, jak všechno dotáhneme do konce. Jenže počasí minulého týdne bylo natolik příšerné, že teprve o tomto víkendu jsme v slabém dešti s promrzlýma rukama dělali úvaz stromu ke kůlům, pokládali část zahradní fólie a naváželi mulčovací kůru. Všechno tohle je pro nás poprvé, ale ke svému překvapení zjišťujeme, že nás to baví a máme z každé nové věci a udělané práce radost. Když jsme zasadili strom, tak jsme se na něj večer po tmě ještě chodili dívat, dívali jsme se na něj i v noci, když se malá vzbudila a ráno a další den. Prostě radost, že náš pozemek před domem není jen holá placka, ale že získává výraz a osobitost. Pomalu se blíží doma ranních mrazíků a my každý den sledujeme majestátné kany a říkáme si, zda vydrží jako minulý rok až do Ivy narozenin. Při pohledu z domu přes balkónová okna to díky nim vypadá stále více na léto než podzim a tak čekáme, jak dlouho nám ještě budou vytvářet tuhle příjemnou iluzi. Zatím drží, tak uvidíme.
Poslední vzpomínka bude na Verunku. Znovu musím říct, že je neuvěřitelně klidná, že se to třeba jednou změní a my budeme ještě koukat, ale zatím je to prostě pusinka pohodářka. Večer u nás probíhá způsobem, že kolem osmé hodiny jdeme malou koupat. Zjistili jsme, že jí musíme dát horkou vodu. Když dáme tak teplou, jak se nám zdá na ruku, takovou jako kdysi pro Míšu, tak se klepe. Když dáme horkou, že se až bojíme, že bude plakat, že ji to pálí, je spokojená. Když jsme ji koupali poprvé, co byla doma, tak jednou krátce "zabekla" a to bylo poslední zabrečení, co jsme od ní při koupání slyšeli. Pak už nikdy nebrečela. Nebrečí ani, když jí vyndáme a já si vzpomínám, jak byl Míša vždy nespokojený, když jsme ho vyndali a ona mu byla zima a než jsme ho zabalili, tak jak fňukal. Kolem půl deváté jdeme nahoru do ložnice a Ivanka malou kojí. To je taky jediná chvíle, kdy máme chvilku na společné čtení. Jdu s ní a čtu jí, zatímco Míša má dole večerní pohádku. Po kojení zhasneme, malou dáme do postele a odejdeme. V postýlce máme monitor dechu, takže víme, že je v pořádku a jinak stačí, abychom tam chvíli nešli a ona pak už spí tvrdě. V noci se vzbudí kolem třetí či čtvrté hodiny a po dalším nakojení spí do osmi nebo devíti, výjimkou není, když spí déle. Na Zuzky blogu jsme četl, jakou špatně jim malinká spí, takže si uvědomuji, jaké štěstí máme s tou naší šípkovou Růženkou :-)
Takže to jsou v krátkosti strasti a slasti z posledních dnů, které mě momentálně napadly.
2 komentáře:
Ahoj Luďo,
píšu po delší době, protože v posledních týdnech jsem v jednom kole. Koncem srpna jsem zjistil, že přes svého zaměstnavatele si mohu udělat vejšku. Tak jsem se do toho pustil, potřebné papírování, v září přijímačky a od října jsem studentem, u mne to je obor podniková ekonomika a management se zaměřením na vodovody a kanalizace.Jezdím do Prahy ob týden po tři dny. Je to nářez, prožívám střídavě dny "ono to nějak půjde" se dny totální beznaděje. Snad ty tři roky celá rodina přežijeme ve zdraví. Takže ti tiše závidím, že už jsi v posledním ročníku.
Michalka je zlatá, když jsem četl,co jsi psal o Verunce, tak jsou si v mnohém podobné. Takovej klidnej a tichej smíšek. Ono jestli ti mladší nejsou klidnější, nebo jestli my jako rodiče to neprožíváme přeci jen jinak, jsme "zkušenější" a tolik se nenervíme. Ale musím říct, že Markétka a Michalka jsou každá úplně jiná.
Příští sobotu jsou v Borském parku opět "Světýlka", tak jsem si uvědomil, že už je to rok, co jste u nás byli. To je až neskutečný, jak to letí.Mějte se moc krásně Pán Vás provázej a všechny vás moc zdravíme R+3M z Habrmanky.
Radku, díky moc a moc za tvůj dlouhý příspěvek. Díky vám a vaši iniciativně jsme spolu minulou sobotu několik desítek minut mluvili a tak jsem si to, co jsi napsal, poslechl v nezkrácené verzi a bylo to moc zajímavé, hlavně ta podobnost našich "odložených" druhých dětí :-) a podobnosti pocitů ze školy. Jo, jo ... dobře bylo u vás na Habrmance - rádi na to vzpomínáme. Těšíme se na příští shledání.
PS. No a hned pozítří od našeho hovoru se začaly u nás dít věci. Ale o tom si už přečteš v novém příspěvku :-(
Okomentovat