Ludas page

Vždy, když jsem se v deníku odmlčel na delší čas, byl to určitým způsobem neúmyslně vyslaný signál. Signál, že se něco děje, něco, co mi způsobuje nedostatek soustředění na pravidelný zápis do deníku. A tak tomu žel nebude jinak ani v tomto případě. 

Posledních několik dnů žiji zvláštní život, který se dělí na čas strávený v nemocnici a na čas strávený mimo ni. Když nebudu počítat noc, kterou trávím mimo zdravotní zařízení, tak času stráveného v nemocnici je více než toho druhého. Náš nový domov se snažíme zútulnit, jak jenom to jde. Máme zvláštní vchod do budovy a klíč pro „VIP“ hosty. Nevztahují se na nás návštěvní hodiny a tak odcházím až večer, když jde Iva spát.

Důvodem, proč tu vlastně vůbec jsem, byla kontrola kyčlí na ortopedii v nemocnici, kam jsme se dostali vlastně jen tak pro jistotu, že všechno bude OK. Ale ono nebylo. V nemocnici naší malé zjistili částečné vykloubení a nutnost speciální dlouhodobé léčby. Je za nohy zavěšená tak, že má trochu nazvednutý zadeček a nesmíme jí z toho závěsu sundávat. V tomto stavu bude muset vydržet 4 až 6 týdnů. Týdnů, ve kterých bude náš starý dobrý zaběhlý život vzhůru nohama. Kvůli zavěšení vyžaduje naše holčička mnohem více pozornosti. Problémy s trávením, s usínáním, s otráveností, s nemožností opustit stále to stejné místo a polohu. Vše, co jsme po prvních třech měsících života doma s malou překonali, je tu znovu. Vše, co jsme se s ní naučili – celý plán spaní, všech rituálů a postupů, je pryč. 

Zavěšení způsobí povolení kyčelních vazů, potom maličkou v další fázi čeká zavěšení v jiném úhlu. Po týdnech ležení, bez možnosti malou sundat a pochovat nás zřejmě nemine měsíční fixace v sádře. Pokud tohle vše přežijeme, dostaneme v půlce ledna už jen kožené řemínky a snad i ujištění, že kyčel malé je v pořádku a že pro ni nebude do budoucna žádným handicapem. To, proč jsme v nemocnici až teď, je zřejmě pochybením ortopeda, ke kterému jsme s malou docházeli. Naštěstí není pozdě a vše se prý dá ještě zachránit bez budoucnosti plné operací a kulhání. To je také myšlenka, kterou si stále opakujeme a která tomu všemu, co prožíváme, dává nějaký smysl. 

A tak žijeme podivuhodný život, doufáme v rychle běžící čas a věříme, že bude lépe…