Den za dnem, týden za týdnem, v pravidelném pořadí přijíždím a odjíždím z nemocnice, v pravidelném pořadí usínám jinde a jinde obědvám. Poslední týdny jsou opravdu netradiční a nezaujatý pozorovatel by je nazval zajímavými. Ale protože jsme třetí den na jiném nemocničním patře a situace se tak pro nás radikálně změnila, nebudu si stěžovat. Iva i malá už spí přes noc, jsou tak celkově více v klidu, Verunka nevyžaduje neustálou péči a tak se najednou zdá svět lepší, prosvětlenější a optimističtější.
Člověk je neuvěřitelný tvor. Zvykne si na takové věci, které se zprvu zdají být k nevydržení. A já musím přiznat, že mi prostředí zastaralé kliniky, objektivně depresivní, přijde už normální. Naše holčička, ležící s roztaženýma nateklýma nohama mi sice normální nepřijde, ale přijali jsme to jako fakt a nepřemýšlíme nad tím. Doufáme, že se všechno srovná a nakonec jsme vděční, s čím tady jsme, protože ležíme na dětské hematologii, kde jsou i děti s leukémií.
Nemám na nic čas. Přijíždím domů před devátou, uspávám Míšu, uklízím, píšu úkoly do školy a mezi tím je málo času, spíše minut než hodin, kde bych měl čas pro nějaký relax. Mezi výjimku patřilo setkání se střední školou minulý týden, kam jsem z nemocnice odjel a kde jsem byl poprvé za celou historii těchto srazů bez Ivy. Znovu jsem moc rád viděl lidi, se kterými sdílím mnoho vzpomínek a pro které nestárnu :-). I když jsem zvažoval, jestli raději nepojedu místo na sraz domů do postele, byl jsem nakonec rád, že jsem přišel na jiné myšlenky.
Když spím s Míšou u našich ve Střížově, chvátáme ráno co nejdřív za Ivou a nemáme čas jít na procházku, i když ta krajina po ní přímo volá. To úžasně, a jak jsem slyšel z rádia, rekordně teplé počasí, je jiným listopadem, než který nemám rád. Tento je vlídnější, než je obvyklé a to je dobře, protože díky tomu se dalo chodit s Ivankou ven z nemocnice na procházky a paprsky slunce v našem potemnělém pokoji nám zvedaly náladu.
Ironie osudu: každý rok se sám sebe ptám, jak listopad přežiju. Jak ustojím smutky, které na mě vždy padají a černé myšlenky a obavy, které tento potemnělý čas přináší. Letos ale na smutky z listopadu není vůbec čas. Smutky jsou jiné a někdy se přichytávám při tom, že vlastně ani nevím, jaký je měsíc. Paradoxy (mého) života.
Člověk je neuvěřitelný tvor. Zvykne si na takové věci, které se zprvu zdají být k nevydržení. A já musím přiznat, že mi prostředí zastaralé kliniky, objektivně depresivní, přijde už normální. Naše holčička, ležící s roztaženýma nateklýma nohama mi sice normální nepřijde, ale přijali jsme to jako fakt a nepřemýšlíme nad tím. Doufáme, že se všechno srovná a nakonec jsme vděční, s čím tady jsme, protože ležíme na dětské hematologii, kde jsou i děti s leukémií.
Nemám na nic čas. Přijíždím domů před devátou, uspávám Míšu, uklízím, píšu úkoly do školy a mezi tím je málo času, spíše minut než hodin, kde bych měl čas pro nějaký relax. Mezi výjimku patřilo setkání se střední školou minulý týden, kam jsem z nemocnice odjel a kde jsem byl poprvé za celou historii těchto srazů bez Ivy. Znovu jsem moc rád viděl lidi, se kterými sdílím mnoho vzpomínek a pro které nestárnu :-). I když jsem zvažoval, jestli raději nepojedu místo na sraz domů do postele, byl jsem nakonec rád, že jsem přišel na jiné myšlenky.
Když spím s Míšou u našich ve Střížově, chvátáme ráno co nejdřív za Ivou a nemáme čas jít na procházku, i když ta krajina po ní přímo volá. To úžasně, a jak jsem slyšel z rádia, rekordně teplé počasí, je jiným listopadem, než který nemám rád. Tento je vlídnější, než je obvyklé a to je dobře, protože díky tomu se dalo chodit s Ivankou ven z nemocnice na procházky a paprsky slunce v našem potemnělém pokoji nám zvedaly náladu.
Ironie osudu: každý rok se sám sebe ptám, jak listopad přežiju. Jak ustojím smutky, které na mě vždy padají a černé myšlenky a obavy, které tento potemnělý čas přináší. Letos ale na smutky z listopadu není vůbec čas. Smutky jsou jiné a někdy se přichytávám při tom, že vlastně ani nevím, jaký je měsíc. Paradoxy (mého) života.
Žádné komentáře:
Okomentovat