Ivanky deník
24.11. Úterý – 22. den v nemocnici
Zpráva dne! Někdo z personálu si asi přečetl můj deník :-) Při velké vizitě oznámila hlavní lékařka primáři, že se na dětském pavilonu uvolnila o patro níž místa a že se Verunka s mamkou přestěhuje, aby si mamky odpočinuly. Neuvěřitelné! Odpoledne se to uskutečnilo! Vzhledem k mému realisticko-pesimistickému pohledu na svět, jsem se trošku bála, abych nakonec nešla do horšího. Musím s radostí napsat, že nešla. Na pokoji jsem s holčinou, které je 17 let a má PPP. Je pohodová a hlavně v noci stále nepláče :-) A navíc tu má Verunka větší klid i na spaní přes den.
25.11. Středa – 23. den v nemocnici
Noc byla opravdu lepší. Budím se sice několikrát, ale spíš už ze zvyku. Hlavně nemusíme konejšit několikrát za noc Verunku, aby dokázala spát i při pláči druhého miminka. Jediné, co nás trápí, je stále ta protivná rýma, která Verunce sedla na hlasivky, takže když povídá, tak skřípe. Nic s tím prý nejde dělat – jen stále dál odsávat, kapat do nosíku a kojit. Přes den tu daleko víc spí – nemá, co by ji budilo, tak jsem fakt ráda, že jsme pryč. Nahoře spala jedině, když jsem ji držela. A platilo pravidlo – my usínáme, druhé mimčo pláče. A když jsme vzhůru, musíme být potichu, protože druhé mimčo spí. A to spalo většinu času (přes den), tak už nám z toho věčného šeptání a plížení po místnosti přeskakovalo…
24.11. Úterý – 22. den v nemocnici
Zpráva dne! Někdo z personálu si asi přečetl můj deník :-) Při velké vizitě oznámila hlavní lékařka primáři, že se na dětském pavilonu uvolnila o patro níž místa a že se Verunka s mamkou přestěhuje, aby si mamky odpočinuly. Neuvěřitelné! Odpoledne se to uskutečnilo! Vzhledem k mému realisticko-pesimistickému pohledu na svět, jsem se trošku bála, abych nakonec nešla do horšího. Musím s radostí napsat, že nešla. Na pokoji jsem s holčinou, které je 17 let a má PPP. Je pohodová a hlavně v noci stále nepláče :-) A navíc tu má Verunka větší klid i na spaní přes den.
25.11. Středa – 23. den v nemocnici
Noc byla opravdu lepší. Budím se sice několikrát, ale spíš už ze zvyku. Hlavně nemusíme konejšit několikrát za noc Verunku, aby dokázala spát i při pláči druhého miminka. Jediné, co nás trápí, je stále ta protivná rýma, která Verunce sedla na hlasivky, takže když povídá, tak skřípe. Nic s tím prý nejde dělat – jen stále dál odsávat, kapat do nosíku a kojit. Přes den tu daleko víc spí – nemá, co by ji budilo, tak jsem fakt ráda, že jsme pryč. Nahoře spala jedině, když jsem ji držela. A platilo pravidlo – my usínáme, druhé mimčo pláče. A když jsme vzhůru, musíme být potichu, protože druhé mimčo spí. A to spalo většinu času (přes den), tak už nám z toho věčného šeptání a plížení po místnosti přeskakovalo…
Žádné komentáře:
Okomentovat