Ivanky deník
4.11. Středa
Den nám samozřejmě začíná dřív, než jsme byly zvyklé doma. V 6,30 hodin přináší sestra do pokoje džbán s černým čajem. Druhá maminka mě varuje, ať ho hlavně nepiju, že má v nemocnici známé a ví, jak se připravuje – malý sáček prášku na 10 litrů čaje. Prostě jed :- ). Celé ráno se nemůžu dočkat, až přijde Luďa. Cítím se tu hrozně tísnivě. Nevím co a jak s Verunkou. Bojím se na ni šahat, abych něco nepokazila. Kojení je úplný bojový úkol. Vůbec nevím, jak na to. Naštěstí druhá maminka je moc bezva a hlavně má už skoro měsíc za sebou a tak si to – cestou pokusů a omylů – prošlapala. Takže mi radí a ukazuje … Odpoledne mi Luďa přivezl Míšu. Nakrmila jsem Verunku a šla s Míšou ven. Naštěstí to jde. Sestřičkám nahlásím, že mám za sebe hlídání a můžeme vyrazit. Jdeme k Vltavě. Fouká! Nám to nevadí. Snažím se ten náš čas užít. Hrajeme si, dovádíme. A mně je úplně jedno, jestli se na nás někdo dívá. Odpoledne zajíždí na chvíli i děda Míra, koupil nám dobroty, abychom si zpestřili nemocniční stravu. Ach jo! Brzo se stmívá a na mě jdou splíny … blíží se večer a zase noc – nejspíš hrozná a já tu na ni zůstanu sama. Máme za sebou dva dny … před sebou 28! Hrůza.
5.11. Čtvrtek
Vstáváme už v 6 hodin. Verunka je po ránu v dobré náladě. Povídáme si. Já ji ukazuju hračky. To se jí moc líbí. Hračky nás tu zachraňujou, nevím už, jak ji zabavit, když leží pořád na stejném místě a nemůžu jí pochovat. Má problémy přes den se spaním. Nemůžu ji uhoupat ani v kočáru, ani v náručí. Je přetažená. Moc nepije a já mám strach, že přijdu o mléko. Paní doktorka říká, že jí chybí fyzický kontakt, na který byla zvyklá, že jsem drobná, ať si vlezu k ní do postýlky a co nejvíc jí obejmu. Připadám si jako hadí žena, ale funguje to :- ). Druhá maminka jde na kontrolní ultrazvuk do vojenské nemocnice. Je stěžejní, na jeho základě se rozhodne, co bude dál. Jestli půjdou domů a jak – s kšírkama nebo v sádře nebo zůstane dalších 14 dní v závěsu. Je nervózní a já s ní, protože si dokážu představit, co to pro ní znamená. Nebyla od porodu doma, hned je odchytli – 5. týden v nemocnici. UF! Dopoledne jdu do lékárny a za babi Ali vedle do papíren. Musím „vysmrádnout“. Hlídá Luďa. Chudák, zažil největší Verunky amok. Nevydržel a vzal jí do náručí. A jako na potvoru ho viděla doktorka, takže dostal vynadáno. No, ale Verunka se uklidnila. Maminku i s Magdalenkou pouští domů! Jen s kšírkama! Během půl hodiny je zbalená. Já zůstávám na pokoji sama a užívám si nadstandard. Aspoň na chvíli. Jen se bojím, že takhle fajn mamku už asi nedostanu. Luďa se mnou zůstává až do půl 9. Já pak jdu hned spát.
4.11. Středa
Den nám samozřejmě začíná dřív, než jsme byly zvyklé doma. V 6,30 hodin přináší sestra do pokoje džbán s černým čajem. Druhá maminka mě varuje, ať ho hlavně nepiju, že má v nemocnici známé a ví, jak se připravuje – malý sáček prášku na 10 litrů čaje. Prostě jed :- ). Celé ráno se nemůžu dočkat, až přijde Luďa. Cítím se tu hrozně tísnivě. Nevím co a jak s Verunkou. Bojím se na ni šahat, abych něco nepokazila. Kojení je úplný bojový úkol. Vůbec nevím, jak na to. Naštěstí druhá maminka je moc bezva a hlavně má už skoro měsíc za sebou a tak si to – cestou pokusů a omylů – prošlapala. Takže mi radí a ukazuje … Odpoledne mi Luďa přivezl Míšu. Nakrmila jsem Verunku a šla s Míšou ven. Naštěstí to jde. Sestřičkám nahlásím, že mám za sebe hlídání a můžeme vyrazit. Jdeme k Vltavě. Fouká! Nám to nevadí. Snažím se ten náš čas užít. Hrajeme si, dovádíme. A mně je úplně jedno, jestli se na nás někdo dívá. Odpoledne zajíždí na chvíli i děda Míra, koupil nám dobroty, abychom si zpestřili nemocniční stravu. Ach jo! Brzo se stmívá a na mě jdou splíny … blíží se večer a zase noc – nejspíš hrozná a já tu na ni zůstanu sama. Máme za sebou dva dny … před sebou 28! Hrůza.
5.11. Čtvrtek
Vstáváme už v 6 hodin. Verunka je po ránu v dobré náladě. Povídáme si. Já ji ukazuju hračky. To se jí moc líbí. Hračky nás tu zachraňujou, nevím už, jak ji zabavit, když leží pořád na stejném místě a nemůžu jí pochovat. Má problémy přes den se spaním. Nemůžu ji uhoupat ani v kočáru, ani v náručí. Je přetažená. Moc nepije a já mám strach, že přijdu o mléko. Paní doktorka říká, že jí chybí fyzický kontakt, na který byla zvyklá, že jsem drobná, ať si vlezu k ní do postýlky a co nejvíc jí obejmu. Připadám si jako hadí žena, ale funguje to :- ). Druhá maminka jde na kontrolní ultrazvuk do vojenské nemocnice. Je stěžejní, na jeho základě se rozhodne, co bude dál. Jestli půjdou domů a jak – s kšírkama nebo v sádře nebo zůstane dalších 14 dní v závěsu. Je nervózní a já s ní, protože si dokážu představit, co to pro ní znamená. Nebyla od porodu doma, hned je odchytli – 5. týden v nemocnici. UF! Dopoledne jdu do lékárny a za babi Ali vedle do papíren. Musím „vysmrádnout“. Hlídá Luďa. Chudák, zažil největší Verunky amok. Nevydržel a vzal jí do náručí. A jako na potvoru ho viděla doktorka, takže dostal vynadáno. No, ale Verunka se uklidnila. Maminku i s Magdalenkou pouští domů! Jen s kšírkama! Během půl hodiny je zbalená. Já zůstávám na pokoji sama a užívám si nadstandard. Aspoň na chvíli. Jen se bojím, že takhle fajn mamku už asi nedostanu. Luďa se mnou zůstává až do půl 9. Já pak jdu hned spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat