6.11. Pátek
Verunka se budí v půl 7, ale je rozmrzelá. Znamení pro dnešní celý den. Nevím, jak jí mám zabavit. Hračky už tak nefungují. Docela pije, ale ani potom není líp. Trápí jí nejspíš bříško. Jak má nožičky nahoru – má problémy s prdíky i s kakáním. Zpomaluje se jí trávení. Není takový jedlík jako doma. Dopoledne vyrážím ven s Míšou. Verunku nechávám s taťkou. My jedeme do papíren za babi Ali a pak vezmu Míšu do Havlindy k druhé babičce. Ještě že je všechny máme! Loučím se s Míšou, je mi zase těžko. Dveře se najednou ještě otevřou a Míša volá „Mamko, mám tě moc rád!“ A mně je ještě hůř. Nemůžu zavolat ani ahoj, hlas mi selhal… Vracím se zpátky – do našeho „útulného“ pokoje. Tam na mě čeká Luďa, zažil další amok Verunky. Po půl hodině na ni vyzrál tak, že si k ní co nejvíce vlezl a zmáčkl ji do náručí – do minuty usnula. Byla přetažená. Do toho všeho se dělá na budově nová fasáda. Je tu celý den takový rachot, že se při vizitě vůbec neslyšíme. Odpoledne dělají přímo pod naším oknem. Všechno se třese. Odpoledne přicházejí Havlíci. Těším se, že tady nebudu sama. Luďa jede s Míšou na oslavu narozenin malého kamaráda u nás ze řadovek. Havlů mi pomáhají uspat našeho malého mrzoutka. Můžeme si povídat – nerušeně až do invaze uklízečky (ten den už potřetí). Vlítne dovnitř, začne se vším šoupat a skřípat, že by to neprobudilo jen mrtvolu. Zalehnu Verunku, uklízečku poprosím, aby odešla, že je tu čisto a spíme naštěstí dál. Říkám si, že to nejhorší máme za sebou, ale ono ne. S dědou Mírou zažíváme obrovský pláč. Verunka už jenom chrčí. Nevíme, co s ní – je vyspinkaná, napapaná, takže teoreticky by měla být v klidu. Ale jen teoreticky. Začíná tlačit, takže zbývá jen bříško. Dávám kapičky, masírujeme bříško. Jsme s dědou úplně zpocení. Po nějaké době, pro mě nekonečné, se jí podaří se uvolnit. V tu ránu je to jiná holčička. Začne se usmívat a povídat. Děda, který už byl na odchodu, se několikrát vrací od dveří a je vidět, že je rád, že je to pryč a že mě tu nenechává samotnou s Verýskem, který je bez sebe. Večer přichází Luďa a já jsem ráda, že mu o tom jenom vyprávím. Takže pozitivum dnešního dne – kapičky, které nám druhá maminka poradila a ony opravdu fungují a hlavně, že zůstávám na pokoji sama a můžu si snad přes víkend užít nadstandard.
Žádné komentáře:
Okomentovat