Ivanky deník
9.11. Pondělí
Říkám si, že bych to tu mohla i zvládnout, kdybych zůstala na pokoji sama. Verunku nikdo další nebudí. Je to v pohodě s návštěvama… ale po dopolední procházce s Míšou se vracím do pokoje, kde se zabydluje další maminka. Je uplakaná. Poslali ji sem přímo z porodnice. Ještě neví, jak na miminko pořádně šáhnout a teď navíc tohle. Je zoufalá. A já vlastně taky, protože je mi jasný, že budu prožívat podruhé šestinedělí, i když ne svoje. Bojím se noci, protože není moc šance, že bychom se s Verunkou vyspaly.
10.11. Úterý
Máme za sebou děsnou noc. Druhá holčička moc plakala. I její maminka. No, mně se chtělo taky, když bylo půl 5 a vypadalo to, že už spát nebudeme a já mám naspaný 4 hodiny a ještě ne v kuse. Snažila jsem se uspat alespoň Verunku, to se podařilo v půl 6. Nakonec padla navzdory všemu hlava i mně. Vzbudil mě až provoz nemocnice – v půl 7. Hrůza! To vymyslel nějakej sadista. Navzdory koženosti jsem se postupně rozhýbala a snažila se ze sebe udělat člověka. To jsem si slíbila hned první den, že o sebe budu navzdory všemu dbát. Potkali jsme totiž některé maminky jen v županu, neučesané, jak apaticky koukají před sebe. Tak takhle nechci (po tom měsíci) dopadnout. Měli jsme dnes velkou vizitu. Uklízečky piglovaly od samého rána. A oni jen otevřeli dveře – pozdravili nás a odešli s poznámkou, že „tady se visí“. Před polednem přijeli kluci, tak jsme s Mísou vyrazili zase ven a pak jsem ho odvezla do Havlinky – kde jsem si došla důstojně na záchod. No, z čeho člověk nakonec nemá radost!? Odpoledne byly návštěvy (Danka a taťka) a telefony a SMSky – tak mi to dnes hezky uteklo. Verýsek prospal odpoledne přes 2 hodiny! To byl úplný zázrak – v tom mumraji tady! Těšila jsem se, že se vzbudí do růžova vyspinkaná, ale kdepak. Bolelo ji tak bříško, že jsme museli zase použít rektální trubičku. Pak už to byla naše milá holčička. Ještě chci napsat, že je moc šikovná. Hodně moc začala povídat a broukat. A naučila se – po výzvě: „šáhni si na motýlka.“ – zběsile do něj bušit :-).
9.11. Pondělí
Říkám si, že bych to tu mohla i zvládnout, kdybych zůstala na pokoji sama. Verunku nikdo další nebudí. Je to v pohodě s návštěvama… ale po dopolední procházce s Míšou se vracím do pokoje, kde se zabydluje další maminka. Je uplakaná. Poslali ji sem přímo z porodnice. Ještě neví, jak na miminko pořádně šáhnout a teď navíc tohle. Je zoufalá. A já vlastně taky, protože je mi jasný, že budu prožívat podruhé šestinedělí, i když ne svoje. Bojím se noci, protože není moc šance, že bychom se s Verunkou vyspaly.
10.11. Úterý
Máme za sebou děsnou noc. Druhá holčička moc plakala. I její maminka. No, mně se chtělo taky, když bylo půl 5 a vypadalo to, že už spát nebudeme a já mám naspaný 4 hodiny a ještě ne v kuse. Snažila jsem se uspat alespoň Verunku, to se podařilo v půl 6. Nakonec padla navzdory všemu hlava i mně. Vzbudil mě až provoz nemocnice – v půl 7. Hrůza! To vymyslel nějakej sadista. Navzdory koženosti jsem se postupně rozhýbala a snažila se ze sebe udělat člověka. To jsem si slíbila hned první den, že o sebe budu navzdory všemu dbát. Potkali jsme totiž některé maminky jen v županu, neučesané, jak apaticky koukají před sebe. Tak takhle nechci (po tom měsíci) dopadnout. Měli jsme dnes velkou vizitu. Uklízečky piglovaly od samého rána. A oni jen otevřeli dveře – pozdravili nás a odešli s poznámkou, že „tady se visí“. Před polednem přijeli kluci, tak jsme s Mísou vyrazili zase ven a pak jsem ho odvezla do Havlinky – kde jsem si došla důstojně na záchod. No, z čeho člověk nakonec nemá radost!? Odpoledne byly návštěvy (Danka a taťka) a telefony a SMSky – tak mi to dnes hezky uteklo. Verýsek prospal odpoledne přes 2 hodiny! To byl úplný zázrak – v tom mumraji tady! Těšila jsem se, že se vzbudí do růžova vyspinkaná, ale kdepak. Bolelo ji tak bříško, že jsme museli zase použít rektální trubičku. Pak už to byla naše milá holčička. Ještě chci napsat, že je moc šikovná. Hodně moc začala povídat a broukat. A naučila se – po výzvě: „šáhni si na motýlka.“ – zběsile do něj bušit :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat