Ivanky deník.
28.12.2009
Den D! S netrpělivostí, nervozitou a očekáváním vstupujeme do čekárny na ortopedii. Žádná změna – zase dav lidí. Čekáme zhruba hodinu, pak mě sestra zavolá do sádrovny. Začneme bez pana doktora. Nakonec se ze sundávání sádrové spiky stalo hodinové martýrium. Sádra byla opravdu poctivá! Sestřička používala rozbrus (příšerný rámus), nůžky a takové páčidlo, kterému říkali krokodýl. No, byly jsme zpocené všechny tři. Sestřička, ač statná žena, se nemohla vůbec dolouskat. Neustále musela dořezávat rozbrusem, který nás totálně ohlušil. Verunka řvala, jak smyslů zbavená. A já ji musela držet a chránit, aby jí do obličeje nešel ten sádrový prach. Do toho jsem se stále hrozně bála, že ji řízne sestra do nožičky. Po půl hodině dorazil naštěstí doktor, který spiku dělal, tak věděl kudy na ní a měl větší sílu. Když Verunku vylouskali – doslova jako oříšek, tak jsme si oddechli. Luďa chudák zůstal na chodbě a moc netušil, co se vevnitř děje. Slyšel jen řev rozbrusky a řev naší Verunky. Na chodbě prý panovala docela strnulá atmosféra. Působilo to, jako když malou uvnitř mučíme. Můj velký strach byl ještě z toho, jak budou, po 3 a něco týdnech pod sádrou, vypadat nožičky. Stává se prý, že mohou být opruzené až do krve. Tak jsem trnula, co na mě vykoukne. Hned jsem neviděla nic, protože Verunka byla celá bílá od sádrového prachu. Když ji sestra umyla, ulevilo se mi, protože je měla jen pokryté šupinkami suché kůže. Jinak úplně krásné – bez strupů a opruzenin. Byla jsem šťastná. Bude o starost méně. Hned jsme dostali kšírky a šupajdili na RTG. Odtud jsme šli do ordinace a byli jsme nedočkaví zvědavostí, co se dozvíme. Doktor nám ukazoval snímek před léčbou, kde byla Verunka na levé straně vykloubená a druhý snímek - teď – po 2 měsíční léčbě. Hlavice kloubu je usazená na svém místě. Dál už se zpevní všechny vazy a svalíky – tomu budou pomáhat kšírky. Jediné, co musel konstatovat, že stříška jamky je stále hodně strmá a že teď už je to jen na přírodě a genetické výbavě, jestli doroste. My pevně věříme, že ano. A uklidnil nás i můj ortoped, který léčil v dětství mě. Důležité je, že kloub je teď na svém místě. Stříška dorůstá do 1 roku věku. Mě obě stříšky – i když ne úplně – dorostly, tak věříme, že stejné to bude i s Verunkou.
28.12.2009
Den D! S netrpělivostí, nervozitou a očekáváním vstupujeme do čekárny na ortopedii. Žádná změna – zase dav lidí. Čekáme zhruba hodinu, pak mě sestra zavolá do sádrovny. Začneme bez pana doktora. Nakonec se ze sundávání sádrové spiky stalo hodinové martýrium. Sádra byla opravdu poctivá! Sestřička používala rozbrus (příšerný rámus), nůžky a takové páčidlo, kterému říkali krokodýl. No, byly jsme zpocené všechny tři. Sestřička, ač statná žena, se nemohla vůbec dolouskat. Neustále musela dořezávat rozbrusem, který nás totálně ohlušil. Verunka řvala, jak smyslů zbavená. A já ji musela držet a chránit, aby jí do obličeje nešel ten sádrový prach. Do toho jsem se stále hrozně bála, že ji řízne sestra do nožičky. Po půl hodině dorazil naštěstí doktor, který spiku dělal, tak věděl kudy na ní a měl větší sílu. Když Verunku vylouskali – doslova jako oříšek, tak jsme si oddechli. Luďa chudák zůstal na chodbě a moc netušil, co se vevnitř děje. Slyšel jen řev rozbrusky a řev naší Verunky. Na chodbě prý panovala docela strnulá atmosféra. Působilo to, jako když malou uvnitř mučíme. Můj velký strach byl ještě z toho, jak budou, po 3 a něco týdnech pod sádrou, vypadat nožičky. Stává se prý, že mohou být opruzené až do krve. Tak jsem trnula, co na mě vykoukne. Hned jsem neviděla nic, protože Verunka byla celá bílá od sádrového prachu. Když ji sestra umyla, ulevilo se mi, protože je měla jen pokryté šupinkami suché kůže. Jinak úplně krásné – bez strupů a opruzenin. Byla jsem šťastná. Bude o starost méně. Hned jsme dostali kšírky a šupajdili na RTG. Odtud jsme šli do ordinace a byli jsme nedočkaví zvědavostí, co se dozvíme. Doktor nám ukazoval snímek před léčbou, kde byla Verunka na levé straně vykloubená a druhý snímek - teď – po 2 měsíční léčbě. Hlavice kloubu je usazená na svém místě. Dál už se zpevní všechny vazy a svalíky – tomu budou pomáhat kšírky. Jediné, co musel konstatovat, že stříška jamky je stále hodně strmá a že teď už je to jen na přírodě a genetické výbavě, jestli doroste. My pevně věříme, že ano. A uklidnil nás i můj ortoped, který léčil v dětství mě. Důležité je, že kloub je teď na svém místě. Stříška dorůstá do 1 roku věku. Mě obě stříšky – i když ne úplně – dorostly, tak věříme, že stejné to bude i s Verunkou.
Žádné komentáře:
Okomentovat