Už měsíc mrazivé počasí a sníh. Máme z toho radost. Krajina schovala svou nahotu a oblékla si svatební šaty. My se z této nevěsty radujeme a užíváme si její přítomnosti. Každý týden jsme s Míšou na lyžích. Oproti minulému roku se dá lyžovat i v blízkosti Budějovic a my nemusí kvůli pár hodinám jezdit až na Šumavu. Při prvním lyžování v prosinci jsem si uvědomil, jak nám Míša vyrostl. Už žádné stesky nad tím, že lyžujeme dlouho a že chce domů, že ho bolí nohy, že je mu zima. Najednou je tady kluk, který nechce ze sjezdovky domů a který se raduje nad každým výletem na zasněžené svahy. Co na to říct? Že to je skvělé, že si to spolu užíváme. Jen kdyby to zároveň neznamenalo nevratnost všech těch tisíců úžasných maličkostí tříletého chlapečka, které se už nikdy nevrátí. A tak se upínám k tomu, co je teď a snažím se v tomto případě žít přítomností.
Nechci zapomenout na další období jednoho hitu našeho Míši. Tentokrát to jsou čísla. Znovu po několika měsících. Míša se ptá, jak se jaké číslo řekne, osvojil si systém počítání a zjistil, že tímto způsobem se vlastně dá počítat dál a dál. Takže jsme na lyžích a já Míšu prosím, aby už přestal počítat, že se z toho zblázním, protože Míša počítá celou cestu nahoru čísla protijedoucích sedaček. Počítá při jízdě městem čísla na domech a rozčiluje se, když jedu rychle a on to nestačí číst. Nedávno se začal z ničeho nic na zadní sedačce smát. Ptali jsme se ho s Ivou, co se stalo a on nám vysvětlil, že jeden z domů měl nezvyklé vysoké číslo. Nevěnoval jsem zprvu této vášni pozornost, až když Lucinky Honza ukázal na své triko a řekl: "Míšo, že nevíš, co je tam napsáno," a Míša mu odpověděl, že "tisícdevětsettřicetdva" a my jsme se na sebe všichni s překvapeným výrazem podívali, vypadali asi v té chvíli legračně a mně došlo, že Míša se naučil počítat.
Verunka se zklidnila a některé věci se vrátily do starých kolejí. To, co se nevrátilo, je klidné a dlouhé spaní Verunky, které jí a tím i nám nemocnice nevratně vzala. Nebo to, že díky koženým řemínkům, které ji svazují a korigují pohyb nohou, začne lézt a chodit déle než ostatní děti. Ale ve spojitosti s radostí, že jsme všichni doma a radostí, že se její kyčle správně vyvíjí, jsou to jen maličkosti a dočasné problémy, které budou překonány. Znovu si zvykla na vodu, protože se nemohla 2 měsíce koupat a bylo to pro ni znovu něco nového. Když už jsem u toho koupání, je radost ji koupat, radost mačkat faldíky a lochtat ji. Radost vidět, jak se směje, až se zajíká. Z Verunky se stává rodinný mazel a je vidět, že si Verunka tuhle roli náležitě užívá.
Dny utíkají a unášejí mně k vysněnému dokončení školy. Tento semestr jsem toho musel hodně napsat, což je také důvod toho, že se v deníku neobjevují příspěvky s takovou pravidelností, s jakou bych chtěl. Mnoho věcí je posledních - poslední zkouška, poslední odeslaný úkol, poslední oficiální přednáška a poslední ranní cesta do Prahy. Přede mnou zůstávají konzultace, psaní bakalářské práce, několikatýdenní učení a státnice. A pak, pokud to dobře dopadne, pak se mi tají dech nad tím, když si jen představím, že moje myšlenky budou oproštěny od nejistoty a strachu, že něco nezvládnu a nestihnu. Jak opojná představa.
Tolik dnešní pal-mal zápis některých novinek v rodině :-)
Nechci zapomenout na další období jednoho hitu našeho Míši. Tentokrát to jsou čísla. Znovu po několika měsících. Míša se ptá, jak se jaké číslo řekne, osvojil si systém počítání a zjistil, že tímto způsobem se vlastně dá počítat dál a dál. Takže jsme na lyžích a já Míšu prosím, aby už přestal počítat, že se z toho zblázním, protože Míša počítá celou cestu nahoru čísla protijedoucích sedaček. Počítá při jízdě městem čísla na domech a rozčiluje se, když jedu rychle a on to nestačí číst. Nedávno se začal z ničeho nic na zadní sedačce smát. Ptali jsme se ho s Ivou, co se stalo a on nám vysvětlil, že jeden z domů měl nezvyklé vysoké číslo. Nevěnoval jsem zprvu této vášni pozornost, až když Lucinky Honza ukázal na své triko a řekl: "Míšo, že nevíš, co je tam napsáno," a Míša mu odpověděl, že "tisícdevětsettřicetdva" a my jsme se na sebe všichni s překvapeným výrazem podívali, vypadali asi v té chvíli legračně a mně došlo, že Míša se naučil počítat.
Verunka se zklidnila a některé věci se vrátily do starých kolejí. To, co se nevrátilo, je klidné a dlouhé spaní Verunky, které jí a tím i nám nemocnice nevratně vzala. Nebo to, že díky koženým řemínkům, které ji svazují a korigují pohyb nohou, začne lézt a chodit déle než ostatní děti. Ale ve spojitosti s radostí, že jsme všichni doma a radostí, že se její kyčle správně vyvíjí, jsou to jen maličkosti a dočasné problémy, které budou překonány. Znovu si zvykla na vodu, protože se nemohla 2 měsíce koupat a bylo to pro ni znovu něco nového. Když už jsem u toho koupání, je radost ji koupat, radost mačkat faldíky a lochtat ji. Radost vidět, jak se směje, až se zajíká. Z Verunky se stává rodinný mazel a je vidět, že si Verunka tuhle roli náležitě užívá.
Dny utíkají a unášejí mně k vysněnému dokončení školy. Tento semestr jsem toho musel hodně napsat, což je také důvod toho, že se v deníku neobjevují příspěvky s takovou pravidelností, s jakou bych chtěl. Mnoho věcí je posledních - poslední zkouška, poslední odeslaný úkol, poslední oficiální přednáška a poslední ranní cesta do Prahy. Přede mnou zůstávají konzultace, psaní bakalářské práce, několikatýdenní učení a státnice. A pak, pokud to dobře dopadne, pak se mi tají dech nad tím, když si jen představím, že moje myšlenky budou oproštěny od nejistoty a strachu, že něco nezvládnu a nestihnu. Jak opojná představa.
Tolik dnešní pal-mal zápis některých novinek v rodině :-)
2 komentáře:
koukám, že Míša by měl jít rovnou tak do třetí třídy :)
PavelP
Pavle :-). No, já pevně doufám, že to v příspěvku vyznělo, že Míša počítá ve smyslu "umět počítat a přečíst čísla" a ne ve smyslu "sčítat, odečítat, násobit a dělit" :-)
Okomentovat