(Psáno 16.6.2010)
Je brzy ráno. Tak brzy, že většina lidí ještě spí. Já ale spát nemohu. Hlavou se mi honí tolik pocitů a emocí. Dlouhá doba, kdy jsem naposled psal do deníku, ukazuje, jak hektické poslední týdny byly. Včera jsem dodělal školu, která mě provázela celé tři roky života, a rád bych se v tomto příspěvku vrátil na fakultu a popsal své pocity.
Ale začneme v minulosti. Už když jsem si bral před deseti lety v práci volno, abych mohl na státnice doprovázet Ivu a zažil s ní to nervové vypětí a to vítězství současně, uvědomil jsem si, že je to něco, co stojí za to zažít. Že práce a čas do vzdělání vložený, se člověku vrátí jak v osobním, tak v profesním rozvoji. Jenže to byl jakýsi pocit, který stál na počátku a ne rozhodnutí. Rozhodnutí přicházelo pomalu, vracelo se s ročními periodami přijímacích zkoušek, vracelo se jako dorážející vlny. A tak jsem začal hledat a nalezl něco, co mi přišlo zajímavé, ale kam bylo příliš těžké se dostat. Proto jsem se pustil do angličtiny a během dvou let ji zlepšil na úroveň přijímacích zkoušek a na školu se dostal mezi 90ti šťastnými z tisícihlavého zástupu natěšených.
A pak přišlo studium, o kterém jsem si zpočátku namlouval, že bude trochu zábava, trochu práce, ale že bude každopádně zajímavé. Ano, zajímavé to bylo, ale samozřejmě ne úplně tak, jak jsem si představoval. Po prvním semestru odešla euforie z toho, že jsem na vysoké a z toho, jak podnětné toto intelektuální prostředí je. Druhý semestr jsem dodělával s vidinou prázdnin a do třetího semestru jsem nastoupil s vnitřní krizí, že konec je příliš daleko a překážky přede mnou příliš vysoké. Čtvrtý semestr jsem překonával s pocitem, že moje studium je už v druhé polovině a pátý semestr s tím, že to nějak musím přežít a dopracovat se k závěru.
První ročník jsem nedostával v práci volno, vybíral jsem si dovolenou a také se domluvil se šéfem, že si mohu brát volno, pokud si ho napracuji. Už předtím, než jsem studoval, jsem měl často problémy zůstávat v měsíční docházce v plusu. Teď, když jsem ještě měl každý měsíc nadělávat 8 nebo 16 hodin, vyžadovalo zachování měsíčního salda ranní vstávání a pozdější příchody domů. Tam na mě vždy čekala moje těšící se rodina. Do Prahy jsem jezdil v pátek ráno, vstával jsem po čtvrté hodině a jezdil v pět hodin vlakem, abych stihl být v devět na přednášce. Vždy víkend a následující týden, někdy tedy i následující víkend, byl ve znamení psaní a posílání domácích úkolů, které suplovaly v konečném součtu zápočty. Bylo třeba tyto úkoly nepodcenit, protože když vám je profesor vrátil, neudělal to nikdy tak, jak je psáno v pravidlech studia, tedy do 14 dnů, ale vrátil vám je vždy na další přednášce, tedy už s novým úkolem. Člověk tak někdy dostal více úkolů, kterým pak zasvěcoval neděle a večery v týdnu. Rodina čekala, až je dokončím a plánovala dovolené a víkendy s kamarády nebo víkendy, které bychom mohli trávit na chatě nebo na lyžích podle mých přednášek a zkoušek. Když už jsme u těch dovolených, tak samozřejmě zkouškové období v měsíci lednu-únoru a květnu-červnu bylo pro dálkaře naplánováno v přesných termínech a pokud člověk tyto termíny nestihl, měl smůlu. Takže nešlo udělat něco v předtermínu nebo si něco individuálně posunovat. Znamenalo to, že jsem rodině vyblokoval celá tato období, protože jsem samozřejmě musel počítat s možností, že zkoušku neudělám a budu ji muset případně dělat v dalším termínu.
Druhý rok už člověk zjistil, jak některé věci chodí a získal s prvním zakončeným ročníkem, ve kterém někteří skončili, pocit, že na školu patří. Začal jsem jezdit do školy až v šest ráno a snažil se být z úkolů nevystresovaný. Na druhou stranu začal Míša chodit do školky a Iva ještě chodila do práce. Byla to krize, protože při doprovázení Míši do školky odpadala možnost chodit brzo do práce a něco si naddělat. Vlastně jsem byl v práci pořád v mínusu. Zachránila mě vyhláška ředitele o podpoře studujících, kteří úspěšně prošli prvním ročníkem a získání deseti dnů placeného volna na studium. Samozřejmě mi 10 nestačilo a další dny jsem suploval z dovolené, ale byla to velká pomoc. Jen připomínám, že dny dovolené, které jsem věnoval škole, nám jako rodině chyběly pro případné plánování společných volných dní, kterých bylo díky tomu méně. Po úspěšných zkouškách, které jsem stihl udělat těsně před vypuknutím chřipky celé rodiny i chřipky vlastní, jsem začal usilovně pracovat a mailem konzultovat tezi bakalářské práce. V hrůze jsem zjistil, že do žádosti, kterou musím podat, abych mohl pracovat na bakalářské práci a v roce 2010 dělat státnice, jsou povinné náležitosti jako struktura práce s přesným rozpracováním názvů kapitol, vypsaná základní použitá literatura a konkrétní cíle a výzkumné otázky. Při přijaté tezi musely být potom ve finální bakalářské práci všechny tyto náležitosti dodrženy nebo mělo být vysvětleno, proč došlo k odchýlení. Jednoduše řečeno, už v druhém ročníků bylo potřeba vymyslet základní strukturu celé práce. Povedlo se mi jako jednomu z mála mít schválenou tezi už v prvním termínu, tedy do konce února a tak jsem ji nemusel vypracovávat a trávit čas v knihovně a při konzultacích v červnu, kdy tato práce většině třídy komplikovala život, protože se jim motala do učení na zkoušky.
Byl přede mnou třetí ročník a s ním pocit, že se na mě valí celá ta hrůza dodělání posledních zkoušek, napsání bakalářské práce a složení státnic. Přišlo mi to naprosto nemožné. Už od července jsem začal číst literaturu, kterou jsem potřeboval k bakalářce a dělal si poctivě výpisky myšlenek, na které jsem narážel. Díky tomu, že mé téma souviselo nejen s médii, ale i se spiritualitou a sekularizací, jsem narazil na úžasné knihy a autory a měl jsem pocit, že téma, které dělám, není něco, co je pouhým zabíjením času. Právě naopak, při uspořádávání myšlenek a hledáním historických souvislostí mě naštěstí toto téma vnitřně obohacovalo. Při testovací fází kvantitativního výzkumu jsem si spočítal, že minimální doba strávená v knihovně bude kolem 70 až 80 hodin. Nakonec to bylo mnohem více a stíhal jsem to jen díky tomu, že jsem do knihovny začal chodit už o prázdninách a poslední 3 - 4 měsíce jsem v ní byl každý den, takže jsem už ani nemusel ukazovat průkazku nebo si dávat v čítárně věci do skříňky. V knihovně jsem minulý školní rok strávil tolik času, že se s lidmi z knihovny zdravím, i když je potkám třeba ve městě. Do toho období také spadá Verunky hospitalizace v nemocnici a život, který se nám obrátil vzhůru nohama. I v tomto období jsem musel do Prahy, musel jsem psát úkoly a z nemocnice odjížděl do knihovny. Další desítky, či stovky hodin na mě pak čekaly při zpracování textů a jejich analýzy. Byl jsem vděčný Ivě za každou hodinu, kterou mi pomohla při kódování nebo při sbírání materiálu v knihovně, za každý další měsíc, který jsem v analýze zpracoval, za každou položku v kódovací tabulce. Nemusím znovu říkat, že rodina doma čekala, až přijdu z knihovny, až to večer dokončím, až to v neděli dopíšu, až se v neděli naučím, abychom mohli někam jet nebo něco podniknout.
Nakonec přišel čas, kdy jsem po osobní nebo e-mailové konzultaci práci uzavřel, nechal svázat a na fakultě odevzdal. Úžasný pocit, že něco mohu v sobě uzavřít, nevracet se k tomu a soustředit se na další práci. Několik následujících týdnů jsem se učil. Prostě budík zvonil každý den ve stejnou dobu, rychle jsem vstal, umyl se a odjel na chatu, kde jsem měl klid. V 7 ráno jsem začínal obracet první listy dosud nenaučené otázky s vědomím, že tolik a tolik se toho prostě dneska musím naučit, pokud chci jít ke státnicím připravený. Někdy to šlo dobře, někdy ne. Ráno jsem se přemlouval a modlil, abych měl sílu se učit a abych si to vůbec všechno pamatoval. A dny ubíhaly a rodina týden za týdnem, víkend za víkendem vstávala a usínala sama, hrála si sama, nakupovala sama a organizovala se sama. Já se snažil v těch několika málo hodinách užít každou minutu, kdy mohu být s nimi, kdy se nemusím učit. Radoval se ze soboty, kterou jsem měl vyhrazenou jako den, kdy načerpávám sílu a snažím se odpočinout si od školy. Ale myšlenkám na školu se dalo stejně těžko utéct. Nespalo se mi vždy dobře a ranní probuzení byla probuzením do smutné reality.
Pak přišel poslední den před státnicemi, kdy jsem si během několika hodin připravil odpovědi na otázky oponenta a přečetl si pozorně celou práci a během dalších hodin prošel telegraficky všechny otázky. U několika historických jsem si nebyl jistý daty a jmény aktérů, tak jsem se ještě večer zavřel doma v koupelně a opakoval si pár otázek, kterými jsem si nebyl jistý a nevěděl, že právě jednu z nich si zítra vytáhnu. Večer jsem dlouho usínal, rozechvělý a snažící se nemyslet na něco, na co člověk po tolika měsících a týdnech prostě myslet musí. Nakonec jsem přitulený k Ivě usnul, a když nepočítám, že mě vzbudila Verunka a potom ve vedlejší místnosti, kam jsem šel spát, ještě několikrát Míša, nebyla ta noc, ta obávaná „poslední“ noc, tak hrozná. Druhý den jsem nepotřeboval budíka. Kolem šesté jsme byli už dávno za městem. Cesta utíkala rychle a najednou jsme stáli na chodbě a tam bylo několik spolužáků a já měl ještě hodinu a půl času, který hrozně rychle utekl. Pak jsem si losoval otázky a snažil se vzpomenout si na všechno, co jsem se učil a napsat to nějak smysluplně na papír, abych to potom před komisí dokázal přečíst. Komise byly dvě a jedna z nich zasedala ve velké místnosti, která byla zároveň i místností přípravy, takže jsem byl při přípravě svědkem úspěchů i neúspěchů některých studentů. Po hodině jsem byl odveden k jiné komisi, kde jsem dělal všechno proto, abych co nejlépe prodal to, co vím a abych co nejlépe zakryl to, v čem si nejsem jistý. Povedlo se a výsledky předčily všechna má očekávání, stejně tak výsledky a hodnocení bakalářské práce jsou pro mě zadostiučiněním toho množství času a strávené práce.
Když jsem vyšel ven ze dveří, Iva seděla na chodbě a byla bílá jako stěna. Prožívala všechny ty nervy se mnou a já si najednou uvědomil, že jsem na přípravě byl přes hodinu a že zkoušení se blížilo také k hodině. V tom napětí, v té snaze a někdy i diskuzi utíkal čas úplně jinak a já o něm ztratil pojem. Vědomí toho, že jsem skončil a že příští podzim mě nečeká e-mail s rozpisem výuky, byl naprosto osvobozující. Chtělo se mi křičet, musel jsem se pořád smát, a vůbec to byly úžasné chvíle a byly ještě úžasnější, že jsem je mohl prožívat s Ivou. Stejně tak, jako se její státnice staly i mými vzpomínkami, staly se mé státnice i součástí jejích vzpomínek. Kruh se pomalu uzavřel. Učil jsem se na chatě, kde jsem začal studovat. Otázky jsem si psal na starém vysloužilém notebooku, na který mi přišel před třemi roky první e-mail o škole a já se rozklepal strachem (ten nový notebook neumí tisknout na starou laserovou tiskárnu, kterou doma mám). Do ruky jsem bral knihu, kterou jsem si koupil, když jsem se před třemi roky dozvěděl, že mě přijali a já chtěl vědět, o čem že to studium vlastně bude.
Co mi škola dala a co mi vzala. K tomu se ještě určitě vrátím v některých zápiscích. Jisté je, že mě naučila mnoho nejen o světě, ale i o sobě. To dobré je asi to, že když chci, dokážu si jít za svým, dokážu být cílevědomý. Dokážu být na sebe velmi tvrdý. Ne všechno, co jsem se o sobě naučil, je ale dobré. Zjistil jsem, že nejsem vůbec tak psychicky vyrovnaný člověk, jak jsem si myslel. Zjistil jsem, že jsou věci, které si člověk nese od dětství, a se kterými bude bojovat celý život. Zjistil jsem také, že bez podpory rodiny, tedy hlavně Ivy, studovat nelze, protože když jeden studuje, tak přestává jako člen rodiny pracovat a ten druhý tuto funkci supluje. Po třech letech tak vlastně končí studium pro celou rodinu a představa, že bych šel v tuto chvíli dál, je lákavá jen z jednoho jediného důvodu, že bych měl lepší vzdělání, lepší titul a lepší uplatnění. A to je vzhledem k okolnostem naší čtyřčlenné rodiny a vzhledem k mé i Ivy vyčerpanosti moc a moc malý důvod :-)
Je brzy ráno. Tak brzy, že většina lidí ještě spí. Já ale spát nemohu. Hlavou se mi honí tolik pocitů a emocí. Dlouhá doba, kdy jsem naposled psal do deníku, ukazuje, jak hektické poslední týdny byly. Včera jsem dodělal školu, která mě provázela celé tři roky života, a rád bych se v tomto příspěvku vrátil na fakultu a popsal své pocity.
Ale začneme v minulosti. Už když jsem si bral před deseti lety v práci volno, abych mohl na státnice doprovázet Ivu a zažil s ní to nervové vypětí a to vítězství současně, uvědomil jsem si, že je to něco, co stojí za to zažít. Že práce a čas do vzdělání vložený, se člověku vrátí jak v osobním, tak v profesním rozvoji. Jenže to byl jakýsi pocit, který stál na počátku a ne rozhodnutí. Rozhodnutí přicházelo pomalu, vracelo se s ročními periodami přijímacích zkoušek, vracelo se jako dorážející vlny. A tak jsem začal hledat a nalezl něco, co mi přišlo zajímavé, ale kam bylo příliš těžké se dostat. Proto jsem se pustil do angličtiny a během dvou let ji zlepšil na úroveň přijímacích zkoušek a na školu se dostal mezi 90ti šťastnými z tisícihlavého zástupu natěšených.
A pak přišlo studium, o kterém jsem si zpočátku namlouval, že bude trochu zábava, trochu práce, ale že bude každopádně zajímavé. Ano, zajímavé to bylo, ale samozřejmě ne úplně tak, jak jsem si představoval. Po prvním semestru odešla euforie z toho, že jsem na vysoké a z toho, jak podnětné toto intelektuální prostředí je. Druhý semestr jsem dodělával s vidinou prázdnin a do třetího semestru jsem nastoupil s vnitřní krizí, že konec je příliš daleko a překážky přede mnou příliš vysoké. Čtvrtý semestr jsem překonával s pocitem, že moje studium je už v druhé polovině a pátý semestr s tím, že to nějak musím přežít a dopracovat se k závěru.
První ročník jsem nedostával v práci volno, vybíral jsem si dovolenou a také se domluvil se šéfem, že si mohu brát volno, pokud si ho napracuji. Už předtím, než jsem studoval, jsem měl často problémy zůstávat v měsíční docházce v plusu. Teď, když jsem ještě měl každý měsíc nadělávat 8 nebo 16 hodin, vyžadovalo zachování měsíčního salda ranní vstávání a pozdější příchody domů. Tam na mě vždy čekala moje těšící se rodina. Do Prahy jsem jezdil v pátek ráno, vstával jsem po čtvrté hodině a jezdil v pět hodin vlakem, abych stihl být v devět na přednášce. Vždy víkend a následující týden, někdy tedy i následující víkend, byl ve znamení psaní a posílání domácích úkolů, které suplovaly v konečném součtu zápočty. Bylo třeba tyto úkoly nepodcenit, protože když vám je profesor vrátil, neudělal to nikdy tak, jak je psáno v pravidlech studia, tedy do 14 dnů, ale vrátil vám je vždy na další přednášce, tedy už s novým úkolem. Člověk tak někdy dostal více úkolů, kterým pak zasvěcoval neděle a večery v týdnu. Rodina čekala, až je dokončím a plánovala dovolené a víkendy s kamarády nebo víkendy, které bychom mohli trávit na chatě nebo na lyžích podle mých přednášek a zkoušek. Když už jsme u těch dovolených, tak samozřejmě zkouškové období v měsíci lednu-únoru a květnu-červnu bylo pro dálkaře naplánováno v přesných termínech a pokud člověk tyto termíny nestihl, měl smůlu. Takže nešlo udělat něco v předtermínu nebo si něco individuálně posunovat. Znamenalo to, že jsem rodině vyblokoval celá tato období, protože jsem samozřejmě musel počítat s možností, že zkoušku neudělám a budu ji muset případně dělat v dalším termínu.
Druhý rok už člověk zjistil, jak některé věci chodí a získal s prvním zakončeným ročníkem, ve kterém někteří skončili, pocit, že na školu patří. Začal jsem jezdit do školy až v šest ráno a snažil se být z úkolů nevystresovaný. Na druhou stranu začal Míša chodit do školky a Iva ještě chodila do práce. Byla to krize, protože při doprovázení Míši do školky odpadala možnost chodit brzo do práce a něco si naddělat. Vlastně jsem byl v práci pořád v mínusu. Zachránila mě vyhláška ředitele o podpoře studujících, kteří úspěšně prošli prvním ročníkem a získání deseti dnů placeného volna na studium. Samozřejmě mi 10 nestačilo a další dny jsem suploval z dovolené, ale byla to velká pomoc. Jen připomínám, že dny dovolené, které jsem věnoval škole, nám jako rodině chyběly pro případné plánování společných volných dní, kterých bylo díky tomu méně. Po úspěšných zkouškách, které jsem stihl udělat těsně před vypuknutím chřipky celé rodiny i chřipky vlastní, jsem začal usilovně pracovat a mailem konzultovat tezi bakalářské práce. V hrůze jsem zjistil, že do žádosti, kterou musím podat, abych mohl pracovat na bakalářské práci a v roce 2010 dělat státnice, jsou povinné náležitosti jako struktura práce s přesným rozpracováním názvů kapitol, vypsaná základní použitá literatura a konkrétní cíle a výzkumné otázky. Při přijaté tezi musely být potom ve finální bakalářské práci všechny tyto náležitosti dodrženy nebo mělo být vysvětleno, proč došlo k odchýlení. Jednoduše řečeno, už v druhém ročníků bylo potřeba vymyslet základní strukturu celé práce. Povedlo se mi jako jednomu z mála mít schválenou tezi už v prvním termínu, tedy do konce února a tak jsem ji nemusel vypracovávat a trávit čas v knihovně a při konzultacích v červnu, kdy tato práce většině třídy komplikovala život, protože se jim motala do učení na zkoušky.
Byl přede mnou třetí ročník a s ním pocit, že se na mě valí celá ta hrůza dodělání posledních zkoušek, napsání bakalářské práce a složení státnic. Přišlo mi to naprosto nemožné. Už od července jsem začal číst literaturu, kterou jsem potřeboval k bakalářce a dělal si poctivě výpisky myšlenek, na které jsem narážel. Díky tomu, že mé téma souviselo nejen s médii, ale i se spiritualitou a sekularizací, jsem narazil na úžasné knihy a autory a měl jsem pocit, že téma, které dělám, není něco, co je pouhým zabíjením času. Právě naopak, při uspořádávání myšlenek a hledáním historických souvislostí mě naštěstí toto téma vnitřně obohacovalo. Při testovací fází kvantitativního výzkumu jsem si spočítal, že minimální doba strávená v knihovně bude kolem 70 až 80 hodin. Nakonec to bylo mnohem více a stíhal jsem to jen díky tomu, že jsem do knihovny začal chodit už o prázdninách a poslední 3 - 4 měsíce jsem v ní byl každý den, takže jsem už ani nemusel ukazovat průkazku nebo si dávat v čítárně věci do skříňky. V knihovně jsem minulý školní rok strávil tolik času, že se s lidmi z knihovny zdravím, i když je potkám třeba ve městě. Do toho období také spadá Verunky hospitalizace v nemocnici a život, který se nám obrátil vzhůru nohama. I v tomto období jsem musel do Prahy, musel jsem psát úkoly a z nemocnice odjížděl do knihovny. Další desítky, či stovky hodin na mě pak čekaly při zpracování textů a jejich analýzy. Byl jsem vděčný Ivě za každou hodinu, kterou mi pomohla při kódování nebo při sbírání materiálu v knihovně, za každý další měsíc, který jsem v analýze zpracoval, za každou položku v kódovací tabulce. Nemusím znovu říkat, že rodina doma čekala, až přijdu z knihovny, až to večer dokončím, až to v neděli dopíšu, až se v neděli naučím, abychom mohli někam jet nebo něco podniknout.
Nakonec přišel čas, kdy jsem po osobní nebo e-mailové konzultaci práci uzavřel, nechal svázat a na fakultě odevzdal. Úžasný pocit, že něco mohu v sobě uzavřít, nevracet se k tomu a soustředit se na další práci. Několik následujících týdnů jsem se učil. Prostě budík zvonil každý den ve stejnou dobu, rychle jsem vstal, umyl se a odjel na chatu, kde jsem měl klid. V 7 ráno jsem začínal obracet první listy dosud nenaučené otázky s vědomím, že tolik a tolik se toho prostě dneska musím naučit, pokud chci jít ke státnicím připravený. Někdy to šlo dobře, někdy ne. Ráno jsem se přemlouval a modlil, abych měl sílu se učit a abych si to vůbec všechno pamatoval. A dny ubíhaly a rodina týden za týdnem, víkend za víkendem vstávala a usínala sama, hrála si sama, nakupovala sama a organizovala se sama. Já se snažil v těch několika málo hodinách užít každou minutu, kdy mohu být s nimi, kdy se nemusím učit. Radoval se ze soboty, kterou jsem měl vyhrazenou jako den, kdy načerpávám sílu a snažím se odpočinout si od školy. Ale myšlenkám na školu se dalo stejně těžko utéct. Nespalo se mi vždy dobře a ranní probuzení byla probuzením do smutné reality.
Pak přišel poslední den před státnicemi, kdy jsem si během několika hodin připravil odpovědi na otázky oponenta a přečetl si pozorně celou práci a během dalších hodin prošel telegraficky všechny otázky. U několika historických jsem si nebyl jistý daty a jmény aktérů, tak jsem se ještě večer zavřel doma v koupelně a opakoval si pár otázek, kterými jsem si nebyl jistý a nevěděl, že právě jednu z nich si zítra vytáhnu. Večer jsem dlouho usínal, rozechvělý a snažící se nemyslet na něco, na co člověk po tolika měsících a týdnech prostě myslet musí. Nakonec jsem přitulený k Ivě usnul, a když nepočítám, že mě vzbudila Verunka a potom ve vedlejší místnosti, kam jsem šel spát, ještě několikrát Míša, nebyla ta noc, ta obávaná „poslední“ noc, tak hrozná. Druhý den jsem nepotřeboval budíka. Kolem šesté jsme byli už dávno za městem. Cesta utíkala rychle a najednou jsme stáli na chodbě a tam bylo několik spolužáků a já měl ještě hodinu a půl času, který hrozně rychle utekl. Pak jsem si losoval otázky a snažil se vzpomenout si na všechno, co jsem se učil a napsat to nějak smysluplně na papír, abych to potom před komisí dokázal přečíst. Komise byly dvě a jedna z nich zasedala ve velké místnosti, která byla zároveň i místností přípravy, takže jsem byl při přípravě svědkem úspěchů i neúspěchů některých studentů. Po hodině jsem byl odveden k jiné komisi, kde jsem dělal všechno proto, abych co nejlépe prodal to, co vím a abych co nejlépe zakryl to, v čem si nejsem jistý. Povedlo se a výsledky předčily všechna má očekávání, stejně tak výsledky a hodnocení bakalářské práce jsou pro mě zadostiučiněním toho množství času a strávené práce.
Když jsem vyšel ven ze dveří, Iva seděla na chodbě a byla bílá jako stěna. Prožívala všechny ty nervy se mnou a já si najednou uvědomil, že jsem na přípravě byl přes hodinu a že zkoušení se blížilo také k hodině. V tom napětí, v té snaze a někdy i diskuzi utíkal čas úplně jinak a já o něm ztratil pojem. Vědomí toho, že jsem skončil a že příští podzim mě nečeká e-mail s rozpisem výuky, byl naprosto osvobozující. Chtělo se mi křičet, musel jsem se pořád smát, a vůbec to byly úžasné chvíle a byly ještě úžasnější, že jsem je mohl prožívat s Ivou. Stejně tak, jako se její státnice staly i mými vzpomínkami, staly se mé státnice i součástí jejích vzpomínek. Kruh se pomalu uzavřel. Učil jsem se na chatě, kde jsem začal studovat. Otázky jsem si psal na starém vysloužilém notebooku, na který mi přišel před třemi roky první e-mail o škole a já se rozklepal strachem (ten nový notebook neumí tisknout na starou laserovou tiskárnu, kterou doma mám). Do ruky jsem bral knihu, kterou jsem si koupil, když jsem se před třemi roky dozvěděl, že mě přijali a já chtěl vědět, o čem že to studium vlastně bude.
Co mi škola dala a co mi vzala. K tomu se ještě určitě vrátím v některých zápiscích. Jisté je, že mě naučila mnoho nejen o světě, ale i o sobě. To dobré je asi to, že když chci, dokážu si jít za svým, dokážu být cílevědomý. Dokážu být na sebe velmi tvrdý. Ne všechno, co jsem se o sobě naučil, je ale dobré. Zjistil jsem, že nejsem vůbec tak psychicky vyrovnaný člověk, jak jsem si myslel. Zjistil jsem, že jsou věci, které si člověk nese od dětství, a se kterými bude bojovat celý život. Zjistil jsem také, že bez podpory rodiny, tedy hlavně Ivy, studovat nelze, protože když jeden studuje, tak přestává jako člen rodiny pracovat a ten druhý tuto funkci supluje. Po třech letech tak vlastně končí studium pro celou rodinu a představa, že bych šel v tuto chvíli dál, je lákavá jen z jednoho jediného důvodu, že bych měl lepší vzdělání, lepší titul a lepší uplatnění. A to je vzhledem k okolnostem naší čtyřčlenné rodiny a vzhledem k mé i Ivy vyčerpanosti moc a moc malý důvod :-)
2 komentáře:
Uf, četla jsem to se zatajeným dechem! A cítím houpání v žaludku:-)Obidvuju vás, jak jste to zvládli, zatli zuby, kolik trpělivosti a sebezapření to muselo dát.. Opravdu. A určitě to musí být teď báječný pocit, hlavně pro tvoje já, že na to mám, že jsem za něčím šel a dokázal to..To je krásná zkušenost..Gratuluju moc! Zuzka
já se taky hodně opožděně připojuju ke gratulaci. Někdy mě napadlo, jak je to asi těžké, jsem si naprosto jistá, že bych se nedokázala přinutit a přesvědčit se a někdy ráno, když se nám nechce vstávat tak myslím na to, že Luďa už je v práci :)) Stejně mě ten článek dostal. Takhle sesumírovaný bílý na černým :) je to ještě jiný a hrozivější než si občas člověk představí.
Markéta
máte můj obdiv, nejen ty, ale i Iva
Okomentovat