Ludas page

Dnes jsem chtěl vstát z postele a musel jsem si opakovat, kolik je mi let. Ne, že by mě to nějak uklidňovalo, ale cítil jsem se na víc. Čím dál častěji přichází různé nepříjemnosti mého těla, se kterými musím bojovat, abych normálně fungoval. Samozřejmě chápu, že když si tyto řádky přečte někdo, kdo je podstatně starší než já, bude se usmívat a nabízet mi, že si to se mnou s radostí vymění. Nejde mi o to, abych si stěžoval, ale spíše abych definoval ten proces, který má jasně sestupnou tendenci.

Přemáhám bolesti hlavy a mám vybrané léky a léty prověřené postupy, které někdy zabírají a bolest utlumí. Poprvé mě hlava začala bolet už před pubertou, nevěděl jsem zprvu, co to je. Dnes, po všech vyšetřeních, to považuji za součást svého života. V kombinaci s mým sedavým zaměstnáním se moje bolesti hlavy různě prolínají s bolestmi zad a krční páteře. A tak musím kalkulovat s tím, co mám naplánované na odpoledne a večer a s tím, zda tento plán dokážu naplnit. Zda dokážu udělat práci, kterou jsem si naplánoval nebo zda dokážu, aby příchozí návštěva na mně nepoznala, že mi není dobře. Tolik krásný večerů a odpolední jsem strávil v posteli se zataženými závěsy.

Už jsem kdysi v blogu psal o bradavicích, které se mi dělají na chodidlech a které nelze nijak zničit. O jejich zvýšené rezistenci se přesvědčilo už několik doktorů. Jediné, co funguje, je vyříznutí. Přes příšerné chirurgické vyřezávání, které mě pak odstavilo na několik dní do neschopnosti, jsem objevil laser a od té doby si dávám pozor, abych pravidelně každé dva roky podstoupil několik injekcí do chodidla a následné odstraňování laserem. Neplánuji tento zákrok vždy mezi pozdní podzim nebo pozdní jaro, kdy se ještě lyžuje a začátek nebo konec léta, kdy se ještě člověk koupe a chodí bosý. To protože po vyříznutí nemohu dva nebo tři týdny do lyžáků a v létě jde o vyhnutí se infekci. V posledních týdnech nebo měsících před vyříznutím mě někdy nohy bolí, protože mě už bradavice vrostlá hlouběji do nohy tlačí. Na chodidlech mám mnoho jizev, vzpomínek na chirurgickou lžičku nebo laserový paprsek.

S pravidelností mě znovu a znovu chytají záněty šlach. Mám problém chytnout v práci počítačovou myš, mám problém nést Verunku v náručí, problém jet na skútru, problém chytit do ruky lopatu, problém hrát na kytaru. Na noc si zavazuji zápěstí, několikrát denně je musím mazat. Když mě bolí jedna ruka, snažím se všechno odtahat tou druhou, takže ji přetěžuji a často to končí tak, že mě začíná bolet i ta druhá. Někdy to přichází velmi nevhod. Mám hrát na kytaru na svatbě a ještě dva dny před obřadem neumáčknu akord na kytaře. Mám jet na lyže a když chytnu hůlku s řemínkem přes ruku, bolí to. Ale naučil jsem se s tím žít, vím, že to zabere tak 14 dní a pak mám jeden, někdy i dva měsíce klid.

A pak samozřejmě moje nemoc střev. Nevyzpytatelná, nakukující do mého života ve chvílích naprosté pohody, stejně jako ve chvílích velké zátěže. Nedá se to nějak vypozorovat a připravit se. Je to ale jasná neznámá v mém životě. Připomíná mi, že ať si naplánuji, co chci, nakonec bude záležet na tom, jak mi bude. A to nikdy nevím.

Ale přes všechny předchozí odstavce bych neměnil, protože existuje mnoho horších variant věcí, které člověku znepříjemní život, nehledě na to, že existuje také pár věcí, které člověku život přímou vezmou. Takže já jsem spíš jako pes, který má blechy v kožichu, drbe se a nadává na ně, ale tak nějak ví, že k němu patří a že s tím těžko něco udělá. A přesto, že ho blechy někdy koušou, užívá si radostně života.