Ludas page

Za námi další dva týdny od posledního zápisu do deníku a tolik skvělých zážitků. Někdy mám strach, co s námi jednou bude, protože podvědomě vnímám, že v životě má být určitá rovnováha mezi tím dobrým a špatným. Vím, že je to hloupost, že v reálu si často zlí lidé mohou žít dobře a dobří lidé mají celý život smůlu, ale řekněte to mému podvědomí. A tak si říkám, co přijde, protože dny sice utíkají splašeně a my s nimi, ale je to krásná část života. Snad za to může téma, nad kterým jsem posledních několik týdnu přemýšlel a kterému jsem věnoval hodně času - děti. Snad také právě dočtená kniha a dopis jedné z našich přátel, která nám napsala mail a mezi řádky toho bylo stejně jako v nich.

Vracím se domů a děti se mě nemůžou dočkat. Utíkají mi otevřít ke dveřím, Verunka hlasitě křičí "táta" a ještě dlouho po tom, co dorazím, ji musím nosit v náručí. Vždy když ze sebe setřesu všechen špinavý nános světa dospělých, objevuji dětský svět a zjišťuji, jak úžasný a zároveň těžko přístupný je. Každá minuta přítomnosti mých dětí mi křičí do tváře, abych tyto chvíle využil a nezapomněl, protože málo co v mém životě uteče rychleji. A já vnímám spolu s radostí kdesi uvnitř sebe i tichý smutek, že i kdybych byl nejmocnějším mužem světa a tuto krátkou chvíli natáhnul na desetkrát tak dlouho, stejně by mi to nestačilo. Stejně by nakonec skončila a nechala v puse chuť něčeho sladkého, co jsem ochutnal naposled v životě.

Člověk prostě nemá rád konce. Není na to stavěný. Nebyl tak stvořený. A dodnes to tak cítí.

Ale jsou i věci, které se opakují, aniž bychom to přímo čekali nebo dlouho dopředu plánovali. Tak například naše dva dny na Kvildě s Ivou. Ano, bez toho, abychom to plánovali, se najednou ze strany zaměstnavatele objevily peníze, které musely být do konce roku vydány za ubytovací služby. Začali jsme hledat termíny a přemýšlet, jak to vůbec udělat, abychom měli hlídání na obě děti. Bylo to všechno nesmírně komplikované, takže ještě v týdnu před víkendem jsme pořádně nevěřili, že někam pojedeme, ale nakonec se to povedlo a my měli pro sebe s Ivou čas od sobotního dopoledne do nedělního odpoledne. Protože jsme se mohli od Verunky vzdálit jen na jednu noc, nemuseli jsme peníze mělnit a mohli jsme si dopřát luxus.

Vrátili jsme se do tohoto krásného koutu Šumavy po roce a půl, naposled ještě ve třech, na jaře, když tekly všude potoky z odtávajícího sněhu a jaro vonělo ve vzduchu. No a poprvé jsme zde byli v říjnu před 4 roky. Zajímavé je, že jsme tehdy měli pro sebe 4 dny a tři noci. Po dvou letech jsme se opět vrátili a to už jen na 3 dny a dvě noci. A teď jsme byli šťastní za jednu noc a dva dny, a to jsme, jak už jsem psal, vlastně ani nic neplánovali. Možná alegorie, jak se vyvíjí náš život v tom, kolik máme času pro sebe a kolik dáváme nebo kolik potřebujeme času pro děti.

No a jaké byly ty dva dny? Jako sen. A kdo nemá děti, nemůže něco takového pochopit, i kdyby se kdoví jak snažil. Jen vědomí několika hodin, ve kterých nemáte žádné povinnosti, které můžete naplnit čímkoliv, co baví jen vás, je něco velmi vzácného. Je to, že si třeba budete číst bez toho, že se díváte na hodinky, za jak dlouho už to skončí, je úžasné. Museli jsme se tomu smát, různě jsme si dělali jeden ze druhého srandu, jako že jeden z nás třeba napodobil Verunky "mami" nebo že ten druhý řekl, že za chvíli se malá vzbudí nebo že musíme jít spát, protože v šest děti vstávají. Podzim, který byl za okny hotelu, přinášel i svá pozitiva, nádheru Šumavy, která je mezi tím vlídným podzimem a zimní sezonou, téměř vylidněná. Snažili jsme se toho za ten krátký čas využít a rozplánovat hodiny tak, aby nám to bylo příjemné a odpočinuli jsme si. Měli jsme po dlouhé době čas si popovídat, ne o tom, kdo veze Míšu na kreslení nebo florbal a jaký jogurt mám dát Verunce, ale o věcech, které potřebují čas a opatrnější našlapování.

Ale protože jsem řekl, že se nám ty dva dny už dnes zdají jako sen, možná že se to ani nestalo, my jsme vlastně nikde nebyli a dál sníme, že se nám někdy povede s Ivou odjet, alespoň na dva dny a my budeme mít čas jen pro sebe a skvěle si ten čas užijeme.