Ludas page

Vzpomínáte si na své dětství, když vás rodiče vzali k sobě do práce? Vždy jsem to chápal jako exkurzi do světa velkých dospělých, jako něco ohromně zajímavého a vzrušujícího. Kolegové a kolegyně rodičů, kteří se na vás usmívají, jako by jste byl jejich vlastní, nové vůně a prostory, o kterých jste neměl ani tušení a pocit, že vaši rodiče jsou prostě úžasní, když mohou pracovat na tak neuvěřitelně zajímavém místě (obyčejná kancelář).

Moje vzpomínky na mamky práci jsou velká kancelář plná vtipkujících a usměvavých lidí, na zemi linoleum se zajímavými vzory a fascinující akvárium s tvory z jiné planety - se strašilkami. Byla tam také jedna vzácná věc, kterou jsem znal z televize a někdy ji viděl na návštěvě. Telefon! A nejen, že tam byl telefon, ale já z něj mohl i volat. Jenže jsem neměl komu. Nikdo z naší rodiny ho neměl. Tak jsem alespoň v telefonním seznamu nalezl linku, kde říkali správný čas nebo předpověď počasí a tam zavolal a čekal na tón a smál se, když jsem slyšel hlas z magnetofonové pásky, který opakoval předpověď nebo monotónně odříkával čas po každých pěti nebo deseti vteřinách. No a protože mámina kancelář byla v papírnách, dovedete si asi představit mé nadšení, když jsem viděl linku plnou velkých a hlučných strojů nebo vlak zavážející použitý papír nebo tu část výroby, kde se papír rozpouští v nádržích.

U mého táty to bylo zajímavé tím, že byl učitel a návštěvy jeho práce byly prostory tříd, chodeb, kabinetů a tělocvičen. Mnoho vzpomínek patří tomu, jak jsem si hrál v prázdných tělocvičnách, houpal se na kruzích, kopal do míčů a lezl po žebřinách. Dodnes si vzpomínám na zvláštní atmosféru, kterou má prázdná škola o vánočních nebo letních prázdninách. Stojíte ve třídě, kde každá část, kterou vidíte, křičí svou hlučnou historií mnoha a mnoha dětí a přitom je všude ticho tak velké, až vám píská v uších. Absolutní ticho ve škole je jakýsi zhmotnělý oxymoron, navzájem se vylučující spojení dvou slov.

Minulý týden jsem vzal Míšu k sobě do práce. Pracovní den mezi svátky, většina lidí na dovolené, méně práce, ideální doba pro takovou exkurzi. Míša se těšil a já přemýšlel, co mu ukážu. Tak nějak jsem si říkal, že toho k vidění moc není.

Už mnohokrát jsem si všimnul, že většina lidí si o své práci myslí, že není nijak zvlášť zajímavá. A už mnohokrát jsem si uvědomil, že to není pravda. Tento "méněcenný" pocit pramení zřejmě z rutiny, které dříve či později podlehne asi každý, ať už děla anesteziologa na ARU nebo těží dřevo v lese.

Míša mi znovu ukázal, že i na mé práci je mnoho zajímavého a fascinujícího. Byl ze všeho nadšený, všechno chtěl ukázat a vysvětlit a já se snažil, abych nezapomněl na nic, co by ho mohlo zajímat. Vyprávěl jsem mu, jak fungují počítače a co je v nich, a přitom jsme hned tři počítače otevřeli a přidali tomu výkladu na názornosti. Ukazoval jsem mu některé technické věci jako centrální záložní bateriové zdroje a diesel agregát nebo velkou laserovou tiskárnu a telefonní ústřednu. Když jsme vešli do serveroven, kde blikaly desítky diod, kde temné skříně monotónně hučí a všude jsou stovky kabelů, vzpomněl jsem si díky Míšovo nadšení na citát spisovatele A. C. Clarka, že "dostatečně pokročilou technologii nelze odlišit od magie":-).

No a když už jsme tady byli, vzal jsem Míšu i na střechu budovy mé práce. Je to jedna z nejvyšších budov ve městě a výhled z ní mě pokaždé trochu ohromí. Rušná křižovatka vypadá jako stavebnice s "angličáky", město jako vystřižené z papírových kulis, jako nějaká počítačová simulace žijící si svým životem. Ukazovali jsme si známá místa a hledali, kde bydlí členové naší rodiny nebo naši kamarádi.

Míšu jsem odvážel šťastného se slibem, že zase někdy znovu přijde. V ruce svíral pytlík plný nejrůznějších věcí - například zálohovací pásku, disketu, CD, žebrovaný chladič na procesor nebo vytisknutý obrázek ovečky Shaun. V ruce držel své trofeje, jejichž cenu pochopí jen ten, kdo je ještě klukem. Rád jsem se s ním, alespoň na chvíli, znovu tím klukem stal.