Ludas page

Nevím, jak to přesně vyjádřit, ale někdy mám rád, když se neplánovaně ocitnu na nějakém místě, kde najednou nemusím jako obvykle někam chvátat. Jako třeba když jsem vezl auto do servisu a oni mi neplánovaně řekli, abych neodjížděl, ale počkal hodinu. V tu chvíli nemělo smysl někam odjíždět a pak přijíždět, takže jsem zavolal do práce a najednou měl hodinu volna, se kterou jsem nepočítal. A pak volím z několika možností. Vyndat knížku, kterou s sebou vždy nosím nebo poslouchat hudbu, které mám na mobilu slušnou zásobu. Anebo se člověk zvedne a jde se projít. A protože je v části města, která je vzdálená od té, ve které se každodenně pohybuje, objevuje nová zákoutí, nové ulice, malé obchůdky, místa, která mu byla až do té chvíle utajená a schovaná. Každopádně je to vždy nějakým způsobem zajímavý čas.

Stejně tak jsem tento pátek odvezl skútr na servisní prohlídku a protože pro mě Iva nemohla přijet hned, šel jsem jí naproti přes půl města a navzdory té, pro mě nezvyklé, dálce a času, jsem si tuhle chvíli doslova užíval. Najednou nebylo kam chvátat a tak jsem zvolnil v chůzi a díval se na lidi a na fasády domů a radoval se, že jsem na světě. A kdesi ve mně bylo tolik klidu a radosti, až jsem se divil. V tom jsem na chodníku před sebou uviděl zelenou křídou nakresleného velkého smajlíka a pod ním větu "Jaro je tady!" A já si najednou uvědomil, že to je ono! Že to je ten hlavní důvod, proč mi koutky jdou nahoru do úsměvu. A tak jsem se spíše procházel, než abych šel a všechno prokreslovalo zapadající slunce předposledního dne, ve kterém se ještě svět řídil zimním časem.

Minulý týden jsme se byli se zimou rozloučit. Naposled jsme lyžovali, vyhřívali se na sluníčku, vyprávěli si na sedačce a všichni tři při odjezdu mávali a křičeli "Ahóóój zimo, tak zase za rok!".

Zima odchází a já cítím energii a chuť do života.