Vzpomínám si na dobu, kdy mi bylo osmnáct a svět byl slovy jedné folkové písně plný "her, malin nezralých, kdy jsem jako blázen utrácel čas a nádherně netušil, že jak voda klouže". A vzpomínám si na všechny ty boje uvnitř sebe a mindráky, které člověk v tom věku řeší. A zrovna v tu dobu, v letním prázdninovém týdnu, kdy jsme měli sjíždět řeku Vltavu, přišel on. Byl to kamarád jedné z holek. Na první pohled jsem měl pocit, že podlehnu nutkání a řeknu, že se stal zázrak a přede mnou se zhmotnila postava z Mayova Vinetua. A pokud to tedy není postava z plání Divokého Západu, pak alespoň z Foglarova junáckého tábora, se všemi bobříky udělanými na první pokus už v pěti letech a modrým životem už ve čtyřech.
Na nohou maskáčové kalhoty, do půl těla nahý s bronzově opálenou kůží a neuvěřitelně vypracovanou postavou. Ne se svaly kulturisty, ale se svaly desetibojaře, svaly románového hrdiny, svaly Myrónova antického Discobola. Vlasy havraní, splétané tu a tam v copánky, vinoucí se kolem krku až na ramena. Ženám se pravděpodobně tajil dech a mužům také. Ženám, protože pohled na něj musel být krásný a mužům, protože se po pohledu na něj podívali na sebe a ten druhý pohled, už tak krásný nebyl.
Ano, dokonalost, dalo by se říct. Dokonalost, kterou jsem já sám na sobě neshledával. Dokonalost, která budila obdiv a vedla u některých, včetně mě, k pocitu méněcennosti.
Až přišel pátý nebo šestý den vody a my se zastavili na koupání u jednoho jezu, kousek před vodáckým kempem. A onen idol si poprvé sundal na koupání kalhoty (jinak se koupal vždy s nimi). A my, v překvapení, které jsme se snažili nedat najevo, konečně pochopili, proč si ten indián ty kalhoty dosud nesvlékl. Pod horní vypracovanou polovinou těla byly hubeňoučké nohy, trochu křivé a nedostatkem slunce celé bílé. Jakoby tyto dvě poloviny ani nepatřily k sobě.
A já jsem si tehdy uvědomil, že tohle je podobenství a poučení z něho převyprávěné do moderního jazyka. Že by člověk neměl kohokoliv posuzovat, když ho nezná od hlavy až k patě, a i tak je to ošidné. Že některé sochy, i když zdálky vypadají jako monumentální kolosy, stojí na vratkých základech. Že člověk by si měl vážit toho, co dostal do vínku a nekoukat k sousedovi přes plot. Že nám někdy přijdou naše problémy jako ty nejhorší a skoro to vypadá, že ostatní žádné nemají, ale to není zdaleka pravda.
Příběhy, které píše život, jsou ty, které se nám dostávají nejvíce pod kůži. Ty, na které se jen těžko zapomíná. A tak jsem ani já nezapomněl na onoho svalnatého krasavce, nehledě na to, jak moc let už od té doby uplynulo.
Žádné komentáře:
Okomentovat