Ludas page

Jsem stále v tichém úžasu, jak můj Míša, malý Michael, kterého jsem v krásný jarní den viděl už v první vteřině jeho života, roste, je stále víc chytřejší a všímavější. Asi bych se měl usmívat, ale jde mi to tak na půl.

Právě jsem na eshopu objednal batoh do školy. I kdybych si stokrát říkal, že se toho s Míšovo nástupem do školních lavic mnoho nezmění, lhal bych sám sobě. Na svůj první den v lavici si pamatuji jako na den velkého rozechvění, den kdy bylo všechno kolem mne nové, barevné a velké. Velké chodby, velká třída a vyzdobené nástěnky, kterým dominovala rudá barva. Táta mě doprovázel přímo do třídy a já měl velkou oranžovou čtvercovou aktovku. On ji bude mít modrou.

Předminulou neděli jsem poprvé odvezl nedočkavého Míšu na nádraží a zamával mu na peróně. Odjel na svou první výpravu. Ještě v autě jsem přemýšlel, zda to neotočím. Zda není ještě příliš malý. Zda právě neodvážím své dítě dobrovolně někam, odkud se mi nevrátí nebo odkud se vrátí zmrzačené. A pak jsem tu paniku ovládl a s tváří pokerového hráče, který je nad věcí, jsem Míšovi udělil poslední rady a předal ho vedoucímu. Míša byl mezi skautíky nejmladší, všichni se o něj starali a vrátil se nadšený. Vyprávěl o tom, jak sázeli stromky, jak jezdil na koni a jak jim včelař ukazoval úly a vyprávěl o včelách. A já vím, že tohle je pouze začátek. Začátek všeho krásného, co může prožít i začátek strachu, který o něj vždy budeme mít.

Už tehdy na porodním sále jsem to věděl a cítil. Přes slzy jsem viděl tu úžasnou tvář, ten zázrak, který mi byl dán. Cítil jsem se jako kluk, přitom jsem svého kluka držel v náručí a nemocniční personál mě oslovoval "tatínku". Ten pohled do zavinovačky ve mně rozehrává dosud nepoznané emoce. Byla mezi nimi i silná touha ochránit ten bezbranný uzlíček před veškerým nebezpečím světa, postavit se mezi něj a všechno, co by mu mohlo ublížit.

Teď si musím zvykat na roli, kdy z této pozice ustupuji, protože kdybych neustoupil, nakonec bych to byl já, kdo by mu nejvíc ubližoval. A tak se snažím a dívám, jak to pomalu jde i beze mě. Dívám se, jak skotačí a blázní a nevidí všechna rizika, která já tak jasně vnímám. Jak neví o zlém světě naprosto nic a jak se s ním bude muset postupně seznamovat.

Dívám se a vím, že si není na co stěžovat, protože přijdou doby, kde nebudu ustupovat, ale budu se dívat hodně zdaleka. Míša bude mít svůj život a já mu budu moct držet palce a pomáhat mu, když mi to dovolí. A to bude čas, ve kterém budu na dnešní zápisek nostalgicky a láskyplně vzpomínat.