Ludas page

Přišel ke mně do kanceláře. Prý se rozloučit. Díval jsem se na něj překvapeně. Pár let strávil v práci jako můj kolega, ve stejné organizaci, v jednom okresním městě blízko rakouských hranic. Pohodový kluk. Je mu o dost méně než mně, nastoupil hned po škole. Ptám se ho logicky, kam odchází a předpokládám, že pokud to nebude tajné, dozvím se jméno nějakého zajímavého zaměstnavatele. Předpokládám, že našel místo v té samé profesi nebo alespoň v nějaké hodně podobné.

Místo odpovědi se na mě usmívá a ptá se mě, zda ho nebudu považovat za blázna, když mi to řekne. Může taková otázka vést k něčemu jinému, než k ještě větší zvědavosti?

Odchází prý na farmu. Bude se starat o koně, ovce, dobytek a kdo ví, o co ještě. Po několika letech, kdy pracoval v IT, kdy získal a vybavil byt a hodlal se usadit, se v něm něco pohnulo. Řekl mi, že to je jeho šance, protože zatím nemá rodinu a děti a pak už k tomu nebude mít odvahu.

Asi před rokem nebo dvěma ho jeden známý poprosil, zda by mu s něčím nepomohl. Pomohl a poprvé se dostal ke koním a k životu uprostřed přírody. "Tohle je život, ne to, co jsem za něj považoval", uvědomil si po několika měsících dojíždění na farmu. Nejdříve tam jezdil rovnou z práce po skončení pracovní doby, nakonec přestal dojíždět na farmu, ale začal dojíždět z farmy do práce. Jeden styl života rostl, zatímco ten druhý umíral. Dva vzájemně nekompatibilní světy se střetly a zůstat mohl jen jeden z nich. A tak nechal všechno za sebou a odstěhoval se do karavanu. Zuby si čistí v potoce, večer si prohlíží hvězdnou oblohu, usíná s knížkou a je šťastný tak, jako nikdy před tím.

Stál přede mnou a čekal, co na to řeknu. Já přemýšlel vteřinu nebo dvě a pak mu řekl, že mu přeju, aby mu to vyšlo. A taky jsem řekl, že mu vlastně hrozně závidím...

Ne, neměnil bych s ním, protože mám všechno, co člověk potřebuje ke štěstí. To, co mu přejícně závidím, je nejen ta šance změnit svůj život, ale i odvaha to udělat. Vždy mě fascinoval ten okamžik, který člověk několikrát za život dostává. Fascinuje mě ta konstelace věcí a vztahů, ten kairos, čas příhodný, kdy se člověk rozhodne a jeho život nabere jiný směr. Jako když se přehodí výhybka na kolejích a vlak míří k úplně jinému nádraží, než k jakému původně směřoval.

Obdivuji odvahu a nadání všech, kteří tento čas vycítí a odhodlají se k tomu, aby vykročili do neznáma, nechali za sebou své, často jen domnělé, jistoty a zkusili jít za svým snem. Obdivuji je a chtěl bych být jako oni.