Ludas page

Výjimečnost chvil a okamžiků v mém životě si ve většině případů uvědomuji až zpětně. Po určité době se věci v člověku usadí a on vědomě či nevědomě porovnává a glosuje, až se daná událost nebo zážitek očistí od veškeré náplavy a zazáří jako čisté zlato.

V některých případech ale už v tu určitou chvíli vím, že to, co právě prožívám, je jedinečné a vzácné. A tak tomu bylo i včera. Po několika měsících jsem si vzal na jeden den volno a po perné pracovní neděli si užil volné pondělí. Naložili jsme děti, naložili kola a sebe, a pod nebem slibujícím letní slunečné počasí odjeli do země nekonečných možností, hlubokých a nebezpečných hvozdů, pirátských lodí a parníku kapitána Lipánka.

A najednou jsme byli jen my čtyři, ztišili jsme zvonění u mobilů a schovali je hluboko do cyklistických tašek. Nehráli jsme si s dětmi jen jako na oko, jen jako po chvilkách a mezitím uklízeli dům nebo odepisovali na emaily. Vytvořili jsme si na jeden den vlastní voňavou bublinu, do které jsme si vlezli. Na její stěny útočily všechny povinnosti "musím" nebo "měl bych", ale ona naštěstí vydržela a nepraskla.

Není krásnější věc na celém světě než vidět dětské štěstí. Neředěné a krystalicky čisté. A my ho včera viděli tolik, až se přenášelo na nás. Na kolech, při hraní, při koupání. Všude poloprázdno, v kempech, restauracích, na stezkách, na plážích a k tomu prázdninové počasí. Ideální pro toho, kdo chce zažít krásu národního parku a přitom se nestát součástí davu. Ideální pro nás.

Někde jsem slyšel, že šťastné manželství je pro děti takovým deštníkem, chránícím je před nepřízní a citovou nejistotou světa. Ve chvílích, kdy děti běhaly na odlehlém místě, které jsme měli jen pro sebe, nahaté po písečné pláži, cákaly a hlasitě se smály, jsem v kapkách nad sebou ten deštník zahlédl. Měl asi barvu duhy...