Slunce stoupá stále výš a přes plátno stanu se dere dovnitř jeho záře. Prostupuje tím prostorem, který v člověku vzbuzuje pocit bezpečí a soukromí. Šumí řeka, studená Otava, která přeskakuje tisíce kamínků a kamenů. Teče jen pár metrů od našeho stanu. Byla tady před námi a bude tady po nás. Srpnové ráno je chladné, ale nás čeká další horký letní den, který nebude jako ty ostatní, bude výjimečný. Původně jsme měli spát úplně jinde.
Naplánovaná trasa se změnila ve chvíli, kdy Míša zahlédl sluncem zalitou řeku a několik lidí, kteří se v ní koupali. Je to už naše třetí výprava, prodloužený víkend, který máme jen pro sebe. Jenom já a můj Míša. Znovu se vracíme na naší milovanou Šumavu, tentokrát přímo do jejího srdce, do prvních zón národního parku. Míša je o rok starší, před pár dny došel s mými rodiči pěšky z Pece pod Sněžkou na vrchol naší nejvyšší hory, a tak jsme naplánovali pěší výlet na celý den a uvidíme, zda ty kilometry, které nás čekají, zvládneme.
Procházíme kilometry krásnou přírodou, povídáme si spolu a já zjišťuji, že už neměním hlasy, abych byl nějaká pohádková postava, ale že vyprávím Míšovi o tom jak funguje GPS navigace, o tom, co provádí kůrovec stromům a proč za to vlastně může člověk, vyprávím o tom, jak svět fungoval, když jsem byl malý, vyprávím příběh malého Hobita jménem Frodo, který se obětoval za dobro všech obyvatel Kraje a vydal se hodit mocný prsten do lávové řeky Hory osudu. A Míša se zájmem poslouchá, ptá se dál, vypráví mi o tom, jaké to bylo v Krkonoších s babičkou a s dědou, vypráví mi o kamarádech, vypráví o tom, čím by chtěl v životě být, jaké by to bylo, kdybychom dovedli létat a tisíce dalších slov, vět a souvětí.
Den utíká a my se blížíme k vrcholu, je horko a děláme si přestávky. Vítaná zastávka u ledovcového jezera, už teď jsme ve výšce přes tisíc metrů a to nás hlavní výstup teprve čeká. Povzbuzuji Míšu a v duchu i sebe. V jednu chvíli se rozhodneme pro zkratku. Něco, co se tady zásadně nesmí. Jdeme za sebou, šeptáme, vím jen jakým směrem se držet, cesty tu neexistují. Borůvčí mám skoro do pasu, procházíme ztichlými pasekami, přeskakujeme krásné horské potoky, obcházíme bažiny, setkáváme se s tou nejkrásnější Šumavou. A ve chvíli, kdy se začínám bát, že jsme se odchýlili od jedné světové strany, kterou jsme sledovali, se napojujeme na turistickou stezku. Spiklenecky se na sebe díváme a máme radost z ušetřených kroků a nádhery, se kterou jsme se setkali.
A pak ostré stoupání, snad nekončící, a slunce a tisíce polehaných stromů, které sem před lety uložila jako své děti silná vichřice. Jsme nahoře. Krásný pocit. Máme radost, že jsme to zvládli. Fouká vítr, není zde takové horko, stoupáme na rozhlednu a prohlížíme okolí. Svačíme a užíváme toho zvláštního času mezi cestou sem a cestou zpět. Nazpátek nám cesta utíká rychleji. Mácháme si nohy v potoce, studeném, až to mrazí a těšíme se na večerní koupání.
Večer mi Míša usíná u ohně, schoulený u mě a já ještě dlouho do noci koukám do ohně a na hvězdnou oblohu nade mnou. Máme za sebou 100 kilometrový přejezd z jedné části Šumavy na druhou, znovu po roce na Lipně. Museli jsme změnit plány, protože má být přes přes 30 stupňů. Opékali jsme si chleba nebo rohlíky, dělali si polévku, skoro už za tmy, a jedli z jednoho ešusu.
Za týden začíná škola a končí prázdniny. Po dlouhých letech si to zase silně uvědomuji. Za týden se nám všem změní život, nejvíc Míšovi. Klidně a bezstarostně si tady pod hvězdami spí, a neví, co to všechno znamená.
Zkouším na to nemyslet. Přikládám dřevo do ohně, a ještě než přenesu Míšu do stanu, lehnu si k němu a užívám si toho pocitu, být spolu, být tady a teď.
Žádné komentáře:
Okomentovat