Ludas page

Vzpomínám si, jak sedím v ložnici mých rodičů. Mám na sobě oblek a zavazuji si takové jemné, tenké tkaničky na vyleštěným botách. Z předsíně zaznívá hluk a já chvilku sedím. Za chvíli vstanu, otevřu dveře a všechno to začne a už se nezastaví. Teď ráno jsem ještě svobodný kluk, večer budu manžel se vší odpovědností, která z toho vyplývá. Na tu odpovědnost nemá cenu myslet, soustředit se musím na drobné cíle, na dnešní den. Aby se nic nepokazilo, ideálně, aby bylo všechno hezké, aby byla Iva šťastná. Je to náš den, je to její den. Den krásné princezny, která vsadila všechno na mě.

A v tomto mém ranním přemýšlení se bezděky objevila jedna z ingrediencí šťastného manželství. Být nesobecký a snažit se dělat toho druhého šťastného. Jakkoliv to zní jako laciná fráze z nějaké hodně slabé příručky, je to prostě tak. Důležité je přitom slovo "snažit". Odkazuje totiž k tomu, že snaha znamená se o něco snažit, pokoušet, bojovat o něco. Člověku není vlastní být nesobecký, proto se to někdy daří více a někdy méně. V Bibli se píše "Pouštěj svůj chléb po vodě - po čase jej znovu najdeš". A takhle nějak to funguje. Jen bez kalkulu. Nelze pouštět chléb a pak úpěnlivě čekat a srovnávat každý drobek, který jsem pustil s tím, co připlavalo zpět. O tom přece žádný vztah není. To by bylo účetnictví - má dáti, dal.

Ale zpět. Otevřel jsem dveře a v tu chvíli jsem se objevil mezi všemožnými příbuzným, kteří postupně zaplňovali náš byt. Za chvíli se pojede k nevěstě. Poprvé uvidím Ivu ve svatebních šatech, budeme dostávat požehnání. Člověk to viděl už vícekrát, ale najednou je všechno jiné, protože právě my dnes hrajeme hlavní roli. Všichni koukají na nás a my na to nejsme zvyklí. Jsem zvláštně rozechvělý, nervózní jen trochu. Jsem spíše v jakémsi permanentním napětí, v jakési připravenosti vypořádat se snad s čímkoliv.

Tento týden jsme měli výročí naší svatby. Koupil jsem kytku, veselou a letní, plnou slunce. Přesně jak má Iva ráda. Iva mi upekla oblíbenou buchtu s velkou číslicí indikující tu dlouhou dobu, která už od toho dne s velkým D uběhla. K tomu přidala mou oblíbenou dobrotu z čokolády, sedli jsme si všichni ven a mlsali. Večer jsme si i s Míšou zalezli do postele, vytáhli album a prohlíželi si svatební fotky. Míša se ptal a my odpovídali na nejrůznější otázky týkající se lidí, kteří tam tehdy byli a samotného obřadu a zvyků s tím spojených. Snažili jsme se, aby naše děti věděly, že máme výročí. Přijde nám důležité, aby naše děti viděly, že náš vztah a manželství je něco, čeho je třeba si vážit. Že to není samozřejmé a že je na co vzpomínat, co si každý rok připomínat a co oslavovat.