Ludas page

Přijíždím k nemocničnímu areálu. Vše je čisté a uhlazené, sterilní. Vyšetřil jsem chvíli času a jedu se podívat za jedním pánem, kterému jsem vždycky říkal strejdo. Procházím areálem a neodbytně mě jako vždy na tomto místě napadá, kdy se v mém životě obrátí role mezi návštěvníkem a aktivním účastníkem této hry, zvané léčebný proces. Strejda byl bodrý pán, plný legrácek a vtipu, ve svém věku překvapivě optimistický. Ale tváří v tvář smrtelným nemocem smích každého dříve či později přejde. Dostala se ke mně zpráva, že leží v nemocnici ne díky své nemoci, která ho zatím nechávala relativně na pokoji, ale nečekaně po dvou po sobě jdoucích mrtvicích. Dostala se ke mně zpráva, že doktoři jeho stav popisují jako poslední stadium před smrtí. Došlo mi, že moje plánovaná návštěva se rázem změnila na rozloučení s ním.

Na informacích se ptám, kudy se vydat, pavilóny jsou odlišeny barvou okenních rámů, takže jdu jistě za zelenou barvou. Barvou svěžesti, barvou jarních listů a zelených luk, barvou života. Stoupám po schodech a ptám se setry, zda se mohu podívat na jednoho z pacientů a sestra mě k němu ochotně vede, prý že tam stejně právě jde.

A pak už to jede. Čeká na mě dávka emocí, na kterou nejsem tak úplně připravený. Na pokoji leží dva pánové a já v první chvíli nevím, který z nich je ten, za kterým právě jdu. Nevěřícně hledím na tu křehkou schránku, kdysi tak pevnou a plnou síly a elánu. V orientaci mi snad pomohla sestra, která na jednoho z těch nebohých křičí, že má návštěvu. A tam leží člověk s vyhublou tváří, otevřenou pusou a v ní zkrouceným jazykem, který má přivázané ruce, aby si neublížil, protože chvílemi o sobě neví. Přicházím k němu, zatímco mu sestra čistí kanylu, kterou má zapíchnutou do žíly na krku. Snažím se být statečný, chytám ho za ruku a on mi ji tiskne.

Sestra odchází a já nevím, co říct. Mám se snad zeptat, jak se má? Říkat mu, že to bude dobré? Vstoupil jsem do jiného světa, kde se nehraje na fráze. Ne, že by na ně někdo nebyl zvědavý, to jen jim tady nikdo nevěří. A tak mu říkám pravdu o tom, že na něj myslíme a vyjmenovávám lidi, kteří ho pozdravují a vzpomínají. Zkouší něco říct, ale pří nejlepší snaze mu prostě nerozumím. Jen tu a tam zachytnu slova, třeba "je to hrozný" a mně je v tu chvíli ještě hůř. Snažím se neustále přesvědčit sám sebe, že už mu to nemyslí, že vlastně ani neví, kde je a tato jeho slova mě znejišťují. Děsí mě představa, že si uvědomuje, že za ním přišla návštěva, kterou vidí zřejmě naposled v životě, a on jí toho tolik chce říct a nemůže.

Muž z vedlejší postele nás sleduje a co chvíli hlasitě oddechne, jakoby od únavy či bolesti. Koukám na oba dva a vidím odvrácenou stranu naší humanity. Společnost se rozhodla poskytovat každému člověku maximální lékařskou péči a často díky tomu zachraňuje lidi, kteří by tady už dávno nebyli. Ale v tomto případě vyznívá tato ušlechtilá snaha kontraproduktivně. Tito lidé by před 100 nebo 50 lety v klidu zemřeli ve své posteli. Už jen díky tomu, že by nebyli schopni jíst. Zde jsou uměle vyživovaní a udržování léky při životě, který je ale spíše než životem obrovským trápením.

Koukám na něj a modlím se, aby se netrápil a aby to už měl brzy za sebou. Brzy mu už bude dobře. Pohladím ho po ruce a protože vím, že věří v Boha, rozloučím se a řeknu mu, že se uvidíme, ať na mě počká. A je mi jedno, že si přitom utírám oči. Odcházím a nedokážu projít kolem postele druhého, pro mě neznámého, člověka. A tak se zastavím a pokládám si otázku, zda nejsem nějak invazivní, zda nenarušuji jeho soukromí, zda má chuť, aby mu někdo cizí cokoliv říkal, zvlášť pokud nemá rád cokoliv spojené s náboženstvím. A tak se jen zlehka dotknu jeho ruky a on mě s obrovským elánem chytá a drží se mě, dívá se mi do očí. Říkám mu, že na něj budu myslet, budu se za něj modlit, ať se drží, ať je silný. A on kýve a hltá každé mé slovo a za každé, které řeknu, je očividně vděčný.

Pouštím jeho ruku a vycházím na chodbu. Rychle opouštím oddělení, sedám si na sedačku ve vstupní chodbě a chce se mi brečet. Právě jsem se setkal s těmi, kteří jsou jen kousek od začátku cesty, která čeká každého z nás, až už tomu věří nebo nevěří. A je mi tak smutno ...