Listopad, můj nejméně oblíbený měsíc ze všech. Barevný a často romanticky tvářící se podzim je pryč a čístá a tichá zima daleko. Nastane čas šera, mlh a vlezlého chladu. Abych nebyl tak pesimistický, pak musím říct, že i v tento měsíc někdy vyleze sluníčko, odejde inverze a život ukáže přívětivější tvář.
Snad právě kvůli nepřízni toho, co se děje za okny našeho domečku, hledáme si důvody k radosti. A tak jsme se například zúčastnili lampionového průvodu, zašli si na večeři do japonské restaurace, navštívili přednášku o manželství, oslavili několik narozenin v rodině i okolí a na svátek 17. jsme si udělali výlet vlakem.
Verunka jela vlakem poprvé a já se musel usmívat, že dopravní prostředek, který pro naše rodiče a prarodiče byl naprosto normální, pro mě byl něčím ojedinělým, je pro mé děti jedinečným zážitkem. Jeli jsme jen pár kilometrů, ale i tak to bylo moc fajn. Když jsme vystoupili na osamělé stanici, narozdíl od města svítilo tady slunce a bylo citelně tepleji. Čekala nás procházka, Míša pro nás připravil hru na šipkovanou, honili jsme se kolem památníku husitského válečníka a užívali si okolního klidu.
Ale to všechno je minulostí, čas letí dál a prosinec se blíží. Připravili jsme celou zahradu na zimu, obalili citlivé stromy a keře, uklidili to, co může zmrznou, zakopávali, vykopávali nebo stříhali. A teď čekáme na sníh. Martina bylo už dávno, ale bílý kůň zatím nikde.
Doma svítí každý den svíčky, taky za okno dáváme lucernu. Mám to rád a rodina tuhle mou nevinou úchylku přijala a myslím, že ji má ráda. Tak nějak mám pocit, že z těch malých ohníčků se něco málo přenáší i na nás. Že ta světélka rozhání šero, co všude vládne, a že v nich je i těšení na Vánoce a naděje v delší dny a teplejší rána.
Žádné komentáře:
Okomentovat