Všechno tak utíká, že už ani nestíhám počítat dny v kalendáři. Bojím se, že se jednou vzbudím a zjistím, že je to všechno za mnou. Že moje malé děti studují nebo žijí někde v jiném městě, že v zrcadle vypadám jako parodie na chlapa, že se bojím jakékoliv změny nebo jakékoliv výstřednosti. Je mnoho chvil, kdy si připadám starý, třeba když mám možnost slyšet nezávazný hovor teenagerů nebo když vidím energii mých dětí. Jsou ale chvíle, kdy si připadám mladý a plný života.
Zrovna jako včera v noci, kdy jsem k tobě vklouzl pod peřinu, abychom si povídali a neřekli při tom ani jediné slovo. Zrovna jako včera, kdy mně i tobě bylo znovu jen něco málo přes dvacet. Ano, právě včera v noci jsme nechtěli mít na sobě nic jiného než vlastní kůži a snažili se alespoň na chvíli překonat vzdálenost světelných roků mezi našimi dušemi. A na tu chvíli, která byla tak krátká a přitom nekonečná, se nám to podařilo a my se ještě dlouho po tom objímali a cítili naše vlastní bijící srdce.
Najednou jsem znovu věděl, jak moc chci žít a jak moc se bojím, aby se na tom, jak žijeme, nic nezměnilo. Najednou jsme věděl, že nekonečný vesmír je nejen nad námi, ale i v nás. Cítil jsem, jak mě všechny ty emoce přesahují, jako bych nebyl ničím a zároveň vším. Jako by všechno běželo kolem mě, ale já byl zároveň součástí toho všeho. Jako bych se dotýkal nebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat