Ludas page

V našem domě je pokoj, kterému říkáme prostřední. Pokoj, který slouží především jako odkládací prostor. Místo, kam rychle hodíte posbírané věci, když přijde nečekaná návštěva, kde schováváte dárky pro děti, kde přespávají rodiče nebo návštěvy, když zůstanou přes noc. Když jsme postavili dům a začali ho zařizovat, byli jsme jenom tři. Jeden pokoj byl nevyužitý, připravený do budoucna a my ho zařídili nábytkem, který se nám sice do domu moc nehodil, ale byla škoda ho vyhazovat. Jednou z těchto věcí byla rozkládací pohovka, gauč, či jak to nazvat. 

A protože přichází čas, kdy se z naší malé Verunky stává holčička, stává se zároveň z prostředního pokoje dětský pokojíček. Objednali jsme u truhlářské firmy postel a začali přemýšlet, co s gaučem, který v rozloženém stavu zabíral polovinu celého prostoru pokoje. Po zvážení všech pro a proti zbylo jediné řešení - tento kus nábytku zdemolovat a odvézt do sběrného dvora.

Proč se mi do zničení té pohovky tak moc nechtělo? Protože měla svou historii, tolik propojenou s tou mou, s tou naší. A tak jsem si slíbil, že o ní napíšu pár vět. To abych měl pocit, že jsem splatil svou vděčností alespoň maličkou částečku toho, jak moc nám tato, na první pohled neživá věc, sloužila.

Byla to úplně první část nábytku, kterou jsme si s Ivou koupili. Ještě před svatbou. Takové zaslíbení věcí budoucích. Najednou jsme se podívali do letáku nově otevřeného obchodní domu s nábytkem a byli okouzleni tehdy moderním designem a dobrou cenou. Pohovka měla být zatím v Ivanky pokoji a později se měla přesunout k nám do bytu - hypotetického bytu. Žádný jsme zatím neměli.

Vzpomínám na první noc v našem bytě. Všechny ty nové zvuky, vůně a pocity a my s Ivou, na rozkládací pohovce uprostřed obrovského prázdného pokoje. Vzpomínám si, jak z okraje pohovky spadl uprostřed noci zapomenutý šroubovák, asi jsem ho ve spánku shodil. Oba dva jsme vyskočili. Dopad na parkety působil v prázdném bytě jako výstřel z pistole. 

Rozkládací pohovka byla v obývacím pokoji jakýmsi kulturním centrem. Seděli jsme na ní a povídali s návštěvami, slavili s rodinou narozeniny, dívali se z ní na televizi a ustlávali tam všem, kteří u nás kdy spali přes noc. Ale často jsme na ní spali i my sami, když jsme usnuli u televize, když jsme se vrátili s malým Míšou z porodnice nebo když jsme byli nemocní. V našem novém domě sloužila stejně dobře jako v bytě, a snad ještě více. Se dvěma dětmi se pro mě často stávala útočištěm, abych se vyspal a byl schopný ráno vstát do práce. V poslední době na sedačce spaly pravidelně naše děti, které se rozhodly, že by chtěli spát spolu a nám to přišlo jako dobrý nápad.

Kolik sezení, spaní, ale také milování ta pohovka zažila. Byla to dobrá služebnice a za to jí patří velký dík a výrazné místo v našich vzpomínkách.