Ludas page

Taky si pamatujete na staré nespravedlnosti a křivdy, které se vám v minulosti staly? Na chvíle, kdy vás někdo udeřil do tváře a nemusel přitom ani hnout rukou? Stane se vám někdy, že vám nějaká situace připomene pocit, na který se snažíte zapomenout? Na pocit, který člověk cítí, když neví, zda se prát nebo se rozbrečet?

Když si představím nespravedlnost, hned se v myšlenkách vracím do období střední školy. Asi každý student rychle zjistí, že pedagogické povolání nepřitahuje jen ty, kteří touží zasévat do mladých lidí vědomosti a smysl pro povinnost. Jsou tu často i tací, kteří ukazují spíše své charakterové vady a vlastnosti, které žákům moc příkladem nejsou. Student rychle vycítí učitele, který svou práci dělá rád nebo alespoň, který jí nedělá nerad. Vycítí, kdy je pro učitele žákem, s možným potenciálem a kdy jen článkem řetězu, který je potřeba strpět v cestě k další výplatě.

Když se podívám na sebe na střední, byl jsem plný ideálů, možná jako každý druhý. A ano, měl jsem hlavu v oblacích, díval se rád na hvězdy a zajímal se o vše, co bylo nějakým způsobem tajemné, duchovní a nadpřirozené. Zamilovával jsem se na první pohled a čím dál častěji se mi do toho pohledu dostávala jedna blondýnka s krásným úsměvem. Nevěděl jsem, co budu v životě dělat, ale to krásné bylo, že mi to v tu dobu bylo ukradené. Kolem sebe kamarády, kteří se zdáli být na celý život a sny, se kterými jsem usínal ve své posteli v dětském pokoji, ve kterém byly stěny polepené novoromantickým Oceánem. A pak roky a ročníky utíkaly a já jsem se, stejně jako ostatní, začal s čerstvě nabitými zkušenostmi rozhlížet po světě a zjišťovat, co v životě opravdu chci a co opravdu nechci. To už mi ona blondýnka stála po boku, a z toho kluka s plackami Oceánu a černým oblečením se stával někdo jiný.

Nevím úplně z jakého důvodu, ale určitou skupinu lidí jsem vždy nějakým způsobem provokoval a provokuji. Je pro mě těžké zjistit vzorec, jaké chování z mé strany to způsobovalo a způsobuje, ale je to fakt, se kterým jsme se smířil. Tehdy jsem to tak úplně nevěděl a byl jsem překvapený z chování naší nové učitelky němčiny. Byla odměřená, neodůvodněně přísná a hlavně, nespravedlivá. A přes všechno, co jsem zkoušel dělat či nedělat, jsem nedokázal z tohoto kritického pohledu, uniknout. Najednou nezáleželo na tom, zda se učím nebo neučím, známka byla prostě taková, jaká měla podle ní být.

Vadilo jí, že jsem nějak vybočoval z davu? Mohlo za to, že jsem byl "ten z té školní lásky", kterou znala celá škola? Nebo nějakým jiným detailem? Stylem, vyjadřováním, oblečením? Řekl jsem někdy něco, co by ospravedlnilo její chování ke mně? Přípomínal jsem jí někoho, kdo jí nějak ublížíl? Nebo to prostě nemělo žádný racionální základ a ona si v každé třídě jen tak vybrala někoho, kdo jí byl nesympatický? 

Dodnes si vzpomínám na pocit bezmocnosti a zoufalství nad tím, jak velkou moc nade mnou tato učitelka měla. Díky možnosti mě nepustit k maturitě, měla v ruce všechny trumfy. Ano, němčinu jsem neuměl tak, jak bych měl, ale určitě ne tak špatně, abych byl v naší třídě černou ovcí. Nejhorší bylo, že na to, zda jsem němčinu uměl nebo neuměl, vůbec nezáleželo. Záleželo na tom, abych uznal její moc nade mnou a podřídil se. Vše vyvrcholilo v lednu, kdy jsem měl jet s Ivou na hory. Celý týden spolu v Krkonoších, dovedete si představit, jako moc jsme se těšili a ona - učitelka německého jazyka, to dobře věděla. A cena za její přízeň byla, jinak si to neumím vysvětlit, zničit tuto dovolenou. Pod záminkou možnosti opravit si známku, jsem musel zůstat doma. Začal jsem tušit, že je to tichý obchod s lidskou zlomyslností. Ale protože jsem musel tuto školu dodělat, musel jsem zůstat doma a Iva jela na zaplacenou dovolenou sama s mou rodinou. 

Známku jsem si samozřejmě neopravil, protože zkoušení u tabule ukázalo, že si jí opravit nemám, což jsem tak nějak očekával. To ale nevadilo. Podřídil jsem se, ona v tu chvíli zvítězila a já doufal, že jsem tomuto obchodu správně porozuměl. Porozuměl, v dalším pololetí přestaly problémy a já úspěšně odmaturoval. Najednou nebyl problém. Známky se zlepšili bez toho, že bych se stal nějakým lepším němčinářem. Slovní útoky o mé nepřipravenosti a neschopnosti přestaly a z její strany nastala jakási ignorace. Měla pocit, že zvítězila? A nad kým? Nevím, že by se zde konal nějaký závod! Když se závodí, je potřeba, aby pro objektivnost soutěžili stejné váhové, věkové nebo zkušenostní kategorie. Tohle nebyl závod, to byla ukázka lidské malosti a zlomyslnosti!

Dodnes mi ve vzpomínkách zbyla hořkost a dodnes jsem se nezbavil averze k německému jazyku (i když racionálně vím, že za to ten jazyk nemůže). Přesto, že už je to tolik let, nezapomněl jsem na to ponížení z bezmocnosti a nutnosti sklopit hlavu. Učitelce už to za zlé nemám, je to už dávno a nemá cenu se tím zatěžovat. Přesto jsem nezapomněl. Dobře vím, že ve filmu s názvem “Mé sebevědomí” hraje tato paní učitelka jednu z hlavních záporných rolí.