Po několika dnech v Praze, matce měst, průsečíků lidských osudů. Spásnému přístavu i rozbouřenému moři. Každému, co je mu blízké. Každý si vybere, nabídka nekončí s úderem desáté. Tady se nezavírá, stále je co objevovat, co stihnout, s kým se seznámit. Lidský život není tak dlouhý, aby byl promarněn jediný den, jediná noc. Toto město je pro návštěvníka městem neomezených možností, kde se potkávají manažeři v drahých oblecích, směřující do svých rezidencí, s dělníky z východu, směřujících do svých ubikací. Město, které pulsuje, žije a dýchá bez ohledu na čas i roční období.
A já, na několik dní, hozen do tohoto tavícího se kotle. Já, hýčkající si svůj malý svět, plný drobných radostí a limitů, pravidel a rituálů. Po určité době se vracím a všechno je jinak než dřív. Nejedu sem dělat zkoušky, testy, státnice, nejsem už uvězněn ve světě vlastního strachu. Snažím se tyto dny strávit užitečně, s lidmi, na kterých mi záleží a využít příležitosti, že jsem se ocitl v jejich blízkosti a mám na ně čas. A to se daří a my navazujeme tam, kde jsme před lety přestali. Jako bychom se sešli po týdnu v naší oblíbené pizzerii a za týden se tady sejdeme znovu. Jen máme pocit, že jsme za ten týden zestárli o několik let.
Několik dní, kdy teplota spadává více a více pod nulu, si připadám někdy jako kluk, který nakoukl do velkého světa dospělých. Snažím se nebýt tak okouzlen prostředím světové IT firmy. Snažím si uvědomovat, že cena za takový svět by představovala pro mě nepřijatelné kompromisy. Vím, že nejde o rozhodování, ale o rozjímání. Jak hezké takto rozjímat, když vím, jak rád se vrátím tam, kde na mě někdo čeká a nemůže se mě už dočkat.
A pak stojím ve tmě před plotem vlastního pozemku a připadám si, jako kdybych se vracel po čtyřech týdnech, ne dnech. A celá rodina se tísní před hlavními dveřmi a jakmile se objevuji v předsíni, skáčou mi děti do náruče, tisknou se na mě, že nemohu dát ani Ivě pořádnou pusu. Lezou mi do tašek a těší se na dárečky, každý mi něco sděluje, až mně brní hlava, jsem na roztrhání a jsem z té radosti až zaskočený. Šťastně zaskočený. Najednou neznám žádné trable, které jsem s nimi kdy měl, neznám žádné nervy, žádné slzy, žádnou únavu. Najednou jsem plně střízlivý z předchozích volání metropole, která člověku nabízí vše známé i neznámé, poznané i nepoznané, dobré i zlé.
4 komentáře:
Skvěle napsané Luďo,
jsem šťasten, že jsem mohl být alespoň na malou chvíli součástí tvých nekonvenčních čtyřech dnů...
Fakt je, že mne pak v úterý a ještě i ve středu napadlo, jak je vlastně zvláštní, že jsi (jako obyčejně) neodjel, ale naopak ještě pořád zůstáváš v tom stejném městě. Zvláštní představa:-).
Věděl jsem ale, že máš svůj další nabitý program a tak jsem se spíše již jen těšil na tvůj nový mnou tušený příspěvek, který nakonec opravdu přišel...:-):-):-).
Pavel V.
Pavle, díky. I pro mě bylo naše setkání moc a moc příjemné. Konečně se to povedlo !!! :-) Neuvěřitelné :-)))
To mě moc těší Luďo.
Jinak má reakce k tvým pocitů, když jsi přijel domů.
Stalo se mi to totiž už několikrát, ale s tebou jsem si to opět po čase velmi intenzivně uvědomil. Když jsem zde s někým chvilku pobyl, a ta osoba pak odjížděla domů, zaplavil mne podivuhodně smíšený pocit. Možno říci - skoro 50:50. Na jedná straně jsem cítil, že i když dotyčná osoba musí odjet, je docela fajn, že já mohu zůstat a užívat si velkoměstského života plnými doušky. Na druhé straně jsem však zároveň cítil jakousi nostalgickou lítost, že ta osoba může odjet domů a já přitom musím zůstat v chladném cizím a nepřátelském městě...
Pozoruhodná směsice pocitů.
Pavel
Ano, rozumím, je to jakási rozpolcenost. Něco podobného, přitom velmi vzdáleného, jsem se snažil vyjádřit.
Okomentovat