Další fotka, možná jsem jí neměl spatřit. Třídil jsem složky v počítači a narazil na ni. V miliardě bitů digitálního smetí. Že by další z náhod, který prý neexistují. Kolik už je to let? Deset nebo sto? A je v tom rozdíl?
Stojíme na zasněžené půdě, v pozadí fontána, vrcholky stromů bez listí a osamělé lavičky. Jen zasvěcení poznají, že jde o prostor před Rožmberským zámkem, magickým místem posazeným vysoko na ohybem protékající Vltavy. Na fotce je 13 lidí, 13 osudů, třináct nekonečných vesmírů. Většina z těch lidí tvoří páry. Drží se za ruce, objímají se nebo se o sebe opírají. Uprostřed těch párů stojí několik jednotlivců, kteří na svou druhou polovinu teprve čekají. Většina z těch párů je spolu i dnes. Většina z těch jednotlivců na svou druhou polovinu dodnes čeká.
Pro neznámého pozorovatele by stáří této fotky mohly prozradit možná jen kalhoty většiny z nás, které se dole rozšiřují více, než je dnes v módě. Scéna vypadá idylicky a myslím, že ta chvíle docela idylická byla. Prostě povedený silvestrovský čas, strávený s fajn lidmi na zajímavém místě, po dnech procházek, po večerech a nocích legrace a připravených her a soutěží. Co víc si přát? Stojím a jednou rukou u sebe držím Ivu, druhou držím naší neteř. Možná, že s námi byla tehdy úplně poprvé a v tom postoji je vidět ochranářské gesto. To, že jsme u sebe všichni namačkáni více, než bylo z důvodu šířky objektivu nutné, snad prozrazuje jeden důležitý fakt. Byli jsme si bližší než dnes.
Pohledy do fotoaparátu jsou pohledem do budoucnosti. Neznámé budoucnosti. Co se dá z těchto pohledů vyčíst? Mohu usuzovat, že vidím radost, spokojenost, ale i jakousi rozhodnost a smíření. Radost z čeho? Rozhodnost pro co? Smíření s čím? A co je z toho pravda? Co každý z nás schoval za hradbou své tváře? Kolik jsme se rozhodli prozradit ve svém výrazu z toho, co bylo uvnitř nás? Ta chvíle je jako záložka v rozečtené knize. Co přinese další kapitola? A jak celý příběh skončí? Dívám se do těch tváří a v hlavě mi běží příběhy. Další kapitoly, které po tomto okamžiku, dříve či později, následovaly. Kapitoly, které neměly být napsány.
Kolika chybám jsme ještě v tu chvíli mohli zabránit? Kolika smutkům a ztrátám jsme se mohli vyhnout? Proč nás nikdo nevaroval? A kdyby nás varoval, naslouchali bychom mu?
A tak se dívám na fotografii, kde stojí 13 mladých lidí, jakoby byli zaliti do skla, nikdy nestárnoucí, zachyceni v jedné jediné hodině, minutě a vteřině. V roce 2003, 1. ledna, v 11 hodině, 9 minutě a 52 vteřině.
2 komentáře:
Taky jsem nedávno narazila na fotku. Přesně jak říkáš, možná bylo lepší ji nevidět. Nikdy jsem si ji nezandala do alba, zůstala jen tak volně položená ve skříni a nedokážu ji vyhodit. Stojí tam jen 8 lidí. 4 páry.
Ale nevím jestli jsem tenkrát byla šťastnější, možná jsem víc řešila sama sebe, ani nevím, jestli jsem vnímala ty kolem sebe. Dotklo se mě to všechno až mnohem později.
A taky mám někdy pocit, že vlastně nepatříme s Lukášem nikam. Nejsme mládež, nechceme být KD. Nemáme ve sboru narozdíl od většiny z vás velkou rodinu. A přesto nevím, jestli jsme tenkrát k sobě měli skutečně blíž. Vlastně ani nevím co jsem chtěla napsat, nostalgie z času, který už není, bolest z toho všeho co bylo špatně nebo vděk za to, co zůstalo a trvá?
M.
Koresponduji s tím, co jsi napsala.
Taky úplně nevím, zda jsem byl tehdy objektivně šťastnější. Spíše jsem byl více naivní a neuvědomoval jsem si, co mě může potkat a co mě potká.
A o té velké rodině si můžeme někdy popovídat. Chápeme to velmi podobně, jak to vnímáte vy.
Okomentovat