Už od malička jsem měl problém s odloučením od lidí, kteří mi byli nejbližší. Stýskalo se mi, pociťoval jsem úzkost z nenadále změny prostředí, z nemožnosti kontaktu. Na nové prostředí, situace i lidi kolem mě, jsem si musel pokaždé zvykat. Změny pro mě nebyly výzvami, ale bojem se sebou samým. A lhal bych, kdybych napsal, že jsem se od svého dětství změnil natolik, že je to vše jen minulostí.
Zatímco ostatní se v nepřítomnosti svých blízkých často zaměří na své zájmy a záliby, na které normálně nemají čas, já bojuji s tím, abych se přinutil normálně fungovat a nepropadal smutku. Chápu, že tento postoj by mnozí označili jako přecitlivělý, ale moje melancholické založení mi nedává příliš prostoru.
A tak jsem v uplynulých týdnech soustředil svou pozornost na Verunku, která střídala pobyt v lázních s pobytem doma. Soustředil jsem se na pracovní úkoly, na práci, která měla být na domě udělána. Soustředil jsem se na to, abych nebyl smutný už jen z podstaty, abych žil a ne jen přežíval. Abych čas, který zbývá do doby, než budeme zase všichni spolu, využil a ne ho jen "zabíjel", aby už to konečně uteklo.
Dařilo se mi to tak zpola. Až na výjimky jsem nepropadal smutku a normálně fungoval a radoval se z drobností života. Na druhou stranu jsem pociťoval jakousi prázdnotu a disharmonii, která mi brala chuť do nějaké tvůrčí činnosti (čehož je důkaz také absence zápisů do deníků). Takže jsem měl více času na to, abych si četl knihy, díval se na filmy a soustředil se na práci - zároveň jsem ale podvědomě, a později i vědomě, rozdělil svůj život na část pracovních dnů s jakousi nižší hodnotu a na víkendy (často prodloužené), kde se odehrává ten opravdový a skutečný život.
Mohu to analyzovat zleva doprava a odshora dolů, ale to nejdůležitější je, že jsme v plné sestavě doma. Kompletní a spokojení.
Jaro může začít...
Žádné komentáře:
Okomentovat