Ludas page

Čas běží, dny a týdny se střídají a sem tam se objevují zážitky, které si zcela jistě zaslouží zmínku na blogu. Třeba jako první letošní víkend na chatě. Zase jen my čtyři, večer ohníček, lezení s Míšou po skále, loď a řeka, Verunka na houpačce, Míša jí houpe a blbne s ní, oba dva se hlasitě smějí. Každý den děláme jednu delší procházku, pokaždé někam na jinou stranu. Znovu máme takové malé rodinné soustředění. Vždy nás to tam stmeluje dohromady. Malý prostor nás staví všechny blízko sebe a nám se v následujícím týdnu po této blízkosti stýská.

Taky jsme se podívali znovu na vyhlášenou stezku z Nové Pece na Šumavě do Stožce. Cesta je většinou po rovině a tak kilometry utíkají. Přesto nás příjemně zaskočilo, že Míša ujel 32 kilometrů bez jakýchkoliv stížností. Krajina kolem stezky je jedinečná, pokaždé mě překvapí krása přírody kolem. Pokaždé se mi vrací vzpomínky. Při naší předchozí návštěvě Verunka ještě nebyla na světě, Míša se vezl nejprve v kárce, později už na kole na sedačce. Nejprve ještě takový ten věk dítěte, kdy hledáte místo a klid na jeho spaní, hlídáte jeho jídlo a pohodlí, protože když to neuhlídáte, tak vám to vaše milé dítko spočítá. Potom už ne malý capart, ale spíše parťák, kterému táhne na 4 roky a který si už výlet užívá. Když nemá klid na spaní, tak spí klidně i v sedačce na kole, co z toho, že mu padá hlava dolů. Když má hlad, tak se dožaduje jídla. Ještě teď si vzpomínám, jak měl tehdy Míša období vlajek. Snažili jsme se mu je kupovat. Četl si o nich, učil se země. Vzpomínám si, jak jel na sedačce a celou cestu držel vlajku České republiky a popoháněl Ivu, aby jela rychleji a vlajka lépe vlála. Ale zpět do současnosti - výlet, který jsme dlouho plánovali a konečně ho uskutečnili byl moc fajn a určitě jsme zde nebyli naposledy.

Mezi těmito událostmi jsem se pracovně zúčastnil jakéhosi výročního semináře souvisejícího úzce s mou prací. Na místě byli náměstci ministra, zástupci mocné IT firmy a pak davy obyčejných lidí, kam jsem patřil i já. Proč se o tom vůbec zmiňuji? Protože se to celé konalo až na Valašsku, asi 20 kilometrů za Zlínem, blízko lázní Luhačovice. A moje střípky vzpomínek - zajímavý kopcovitý kraj, Baťovi domky a Zlín postavený z lícových cihel, otřesná dálnice na Brno, příjemně levné ceny v rekreačním zařízení, kde jsme byli ubytováni, procházky po lázních, nechutné prameny v čele s Vincentkou :-) a návrat a moje děti šťastně hryzající lázeňské oplatky.

Snažím se nějak stíhat práci kolem domu. Stále ještě nemáme za domem a z jedné boční strany srovnaný a finalizovaný pozemek. A tak jsem z té boční strany začal. Stejně tak kopu za domem jámu, která se náhodnému kolemjdoucímu může zdát jako příprava na rodinnou hrobku. Ve skutečnosti chci do země z velké části zakopat nádrž na 1000 litrů a do ní odvádět alespoň polovinu dešťové vody z naší střechy. Pokaždé, když večer kropím trávník pitnou vodou a vybavím si milióny lidí na světě, kteří mají problém sehnat čistou vodu, mám pocit, že něco není v pořádku. Tento plán by měl alespoň z části tento problém vyřešit.

Za domem je stále Míšova "laboratoř", sestávající se z množství železných prutů, cihel různých velikostí i materiálů, dřevěných latí a prken a z mnoha dalšího harampádí. Děti ze sousedství opouštějí drahá dětská hřiště a bazény a chodí si hrát k Míšovi do laboratoře, která neustále mění svou podobu. Zrovna minule to bylo nebezpečné jaderné zařízení a když jsem kolem projížděl s kolečkem plným hlíny, varovali mě cedule s lebkami, že tady není radno zastavovat. Z dálky to za naším domem vypadá trochu neuspořádaně (velmi taktně řečeno), ale z blízka jsou vidět šťastné děti. A o to asi nakonec jde nejvíc ...