Ludas page

Jaký byl rok 2002?

Byl to rok, kdy proběhly volby do sněmovny a vyhrála je ČSSD v čele s V. Špidlou. V Praze proběhl summit NATO, elektrárna Temelín zahájila zkušební provoz a na PC vyšla světoznámá česká hra Mafia. V zimě se konaly olympijské hry v Salt Lake City, v Afghánistánu stále probíhaly boje proti Tálibánu (svět se stále ještě vzpamatovával z 11. září 2001) a do kin přišel film "Pán prstenů - Dvě věze". Největší tuzemskou událostí byla srpnová povodeň, od roku 1845 největší povodeň v dějinách země, která ochromila a poničila velkou část republiky.

A co my? My jsme zažívali jedno z nejlepších období našeho života. Měli jsme svůj byt, oba dva práci, volný čas a peníze jen pro sebe. Měli jsme svou partu mladých lidí, se kterými jsme trávili většinu volného času. Víkendy, odpoledne, dovolené v létě nebo v zimě. Žádné nemoci, žádná odpovědnost za děti, žádné existenciální otázky ohledně věku a naplnění svého života.

Tehdy jsem založil svůj blog. Byl to takový trend, módní vlna a já jsem ji využil k tomu, abych zachytil některé momenty našeho života a také, abych mohl s ostatními sdílet své myšlenky a pohledy na svět. Po několika letech jsem zjistil, že tento blog nabývá další funkce. Že je zároveň ucelenou zprávou pro moje děti a možná i pro jejich děti. Jakousi kronikou toho, co i oni zažívaly v letech, na které si nebudou pořádně pamatovat. Vzpomínkou na naše pocity z rodičovství, vzpomínkou na naplnění, které nám do našich životů přinesly.

Když jsem s blogem začínal, šlo o krátší zápisky, které jsem vkládal častěji, později se četnost příspěvků ustálila na mnou stanoveném intervalu "jednou za týden". Kromě velkých výpadků, jakými byly například mé státnice nebo moje nemoc, jsem se snažil dávat o sobě pravidelně vědět, i když ne vždy se mi dařilo, aby to bylo jednou za týden.

Za ta léta jsem zjistil, že existuje množina lidí, kteří naše osudy sledují. Tou množinou čtenářů myslím hlavně vás - mé známé, mé kamarády i mou rodinu. Ale také vás, se kterými jsem se nikdy osobně nepotkal. Vzpomínám si, jak mě po jednom smutném příspěvku mailem oslovila s povzbuzujícími slovy jakási empatická a milá čtenářka, kterou jsem v životě nepotkal a pravděpodobně ani nepotkám. Anonymita a přístupnost internetu je obrovská a tak jen sleduji čísla o přístupech na blog a říkám si, kdo se za nimi skrývá. Děkuji vám za váš zájem. Je prostě milé vědět, že tam někde jste a nejsem/nejsme vám lhostejní.

Nikdy jsem si nedával nějaké cíle, jak dlouho budu tento blog psát. Nevěděl jsem. Prostě jsem začal s tím, že poznám, až bude čas skončit. 9. září to bylo deset let, co se na mém blogu objevil první příspěvek. Dovolte mi ho sem, z důvodu mé osobní nostalgie, znovu vložit.

Mějte se krásně....

*** 9.9. 2002 

Tak mi právě do uší hraje nová deska od kapely Morcheeba a cítím docela v sobě podzimní vítr. Nic moc pozitivního...

Dneska jsem měl fakt divnej sen....

.....šel jsem s Ivou nakupovat a zaparkoval jsem si auto na parkovištì, které se pomalu začalo zaplavovat a já si myslel, že to ještě stihnu. Tak jsem pořád nakupoval a když jsem vyšel z obchodu, stál jsem tam s Ivou jenom sám, v ruce jsem držel novej notebook a město bylo úplně prázdný, všude stály protipovodňový stěny a já věděl, že auto je za těma stěnama. To je v pytli, říkám si....musím počkat, až ta hysterie přestane a pak si s autem odjedu. V tu chvíli jsem si všiml zvýšeného obzoru, zvedl hlavu a dostal závrať. Najednou jsem ztuhl a zůstal stát bez hnutí a hleděl k obzoru. Iva to zpozorovala, otočila se a podívala se směrem, kam jsem se díval. V dálce jsme viděli blížící se přívalovou vlnu, velkou tak, jak velkou si lze vůbec představit. Byla jako hory, všude kam jsem na tu stranu podíval a rychle se blížila. Podíval jsem se Ivě do očí a oba jsme v tu chvíli věděli, že nemá cenu utíkat, že nemá cenu nic. Odhodil jsem  všechny tašky z nákupu, odhodil jsem tak drahého notebooka a křičel na Ivu, aby utíkala. Takové zbytečné gesto. Nečekat s rukama v klíně.

Poslední na co si vzpomínám byl obrovský pocit zmatenosti a naprosté nepřipravenosti a nechuti zemřít. Najednou jsem si uvědomil, kolik věcí a vlastních problémů bych si měl dát do pořádku, najednou jsem měl chuť se modlit, ale na to už nebyl čas...na nic už nebyl čas...

....pak jsem se vzbudil a zjistil, že ležím na svý posteli, hluboce jsem oddechl a několik minut přemýšlel, než jsem zase, tentokrát víc přitulený k Ivce, usnul.