Včera bylo 5. prosince. Kdyby neměl člověk děti, kdyby neprodávali v prodejně potravin perníčky a čokolády ve tvaru čerta a Mikuláše, kdyby se nenašli nějací výrostci, kteří práskají už od brzkého odpoledne petardy, potom by člověk skoro zapomněl, jaké kouzlo a napětí tento večer v našem dětství přinášel.
Skoro se vidím, jak stojím, těžce rozechvělý a říkám básničku, s trémou, nervozitou srovnatelnou se zkoušením u maturity. Vždyť přeci pohádkové bytosti stojí přede mnou a hrozí mi soudem. Co si počnu? Jak to všechno dopadne?
Na tento svátek mám negativní i pozitivní vzpomínky a obojí se promítlo do toho, jak probíhá tento svátek u naších dětí. Úplně první vzpomínka je děsivá hrůza, musím být hodně malý. Dívám se přes zábradlí u mé tety, vzpomínám na dřevěné schody, odkud stoupají jako z pekla hrůzostrašné bytosti. Mám v sobě obrovskou hrůzu, nedokážu uvěřit, že by mě nechali rodiče odnést některou z těch stvůr. Pamatuji se na cinkání řetězů, na chlupatý kožich. Jsou to všechno jen útržky. Mohlo mi být tehdy jen pár let.
Proto jsem nikdy nechtěl, aby mé děti prožívaly takovou hrůzu. Proto jsem už malému tříletému Míšovi řekl, že v maskách čertů jsou lidé. Jestli si myslíte, že se pak nebál, mýlíte se. Jen se bál méně. Proto nemám rád, když se děti přehnaně straší peklem. Nemám to rád, protože si myslím, že motivace k dobrému chování dítěte nemá být založená na strachu a taky, protože si myslím, že pokud peklo existuje, pak je připravené určitě pro dospělé a nikdy ne pro děti. Pro ty je připravené nebe.
Moje další vzpomínky jsou na Mikuláše u babičky. Čekám v obýváku a slyším hlasy, vidím za skleněnými dveřmi
náznaky postav. A pak se otevírají dveře a adrenalin se mi valí do krve. Ale jsem už starší, nikdo mě přehnaně nestraší a tak jsou moje vzpomínky i pocity vzdálené předešlé vzpomínce. Rozechvěle zpívám nebo recituji básničku. Vzpomínám si, jak se mnou tyhle chvíle prožívá i moje sestřička, jak tím procházíme spolu a jak spolu slavíme vítězství, když hodujeme na čokoládě, perníku a bonbonech. Vzpomínám si na tváře babičky i rodičů, na určitou slavností náladu toho večera a výjimečnost té chvíle.
Proto prožíváme s dětmi tento zvyk. Protože jsem v dětství poznal i tu hezkou stránku těchto svátků. Hodně záleží na věku dítěte a ještě více na přístupu pohádkových bytostí. No a ten přístup jsme letos měli zaručený. Všichni tři byli z naší rodiny a čert byl mírný jako beránek. Přesto jeho maska byla strašidelná. Strávili jsme tento večer u kamarádů, kde se nás sešli asi 4 rodiny. Verunka i Míša říkali básničku a vše plynulo v klidu a pohodě.
Míša se usmíval a chodil mi říkat, že ví, kdo je v těch maskách a já mu opakoval, aby to neříkal a nekazil to těm mladším. On vždy nasadil takový vážný a chápající výraz dospělého, který pravděpodobně odkoukal od nás, a šel si zase sednout a zapojit se do probíhajícího veselí. Verunka byla okouzlena andělem. Chodila k němu a hladila ho, sahala si na jeho vlasy a byla unesená.
A protože nevypadala vystrašeně, překvapilo nás večer, jak neklidné spaní měla. Nakonec začala plakat a já jsem k její postýlce šel třikrát, abych ji pohladil a uklidnil. A pak, když do tmy noci křičela “tatínku”, jsem u ní zůstal a ona se mi schoulila do náručí. Hladil jsem jí po vláscích a říkal, že je vše v pořádku, že všechno zlo zůstalo stát za zdmi našeho domu a ona najednou spala klidně a pokojně.
Já jsem se po hodinách nepohodlného spaní cítil rozlámaně, ale na srdci mě to hřálo. Byl jsem tady, když mě potřebovala. Ne vždy to půjde tak snadno. Ne vždy půjde o to, vstát z postele a dojít do vedlejšího pokoje. Prozatím to stačí. Všechno je tak, jak má být...
Žádné komentáře:
Okomentovat