Listopad je v plné parádě. To znamená pošmourné počasí, mlhy ráno i večer, mrholení a vlezlá zima, zalézající pod límec a hledající nechráněná místa. Snažíme se zahánět chmury, které toto počasí, plné plíživého šera, přináší. Den za dnem, týden za týdnem se přibližujeme konci roku a s ním očekávaným vánočním svátkům. Snad nám několik volných dnů dopřeje vysadit a odpočinout si od všeho toho bláznění. Už teď se těšíme.
Včera jsem potkal sousedku z naší čtvrti. Šla s malým chlapečkem, kterému je tak rok a pár měsíců k tomu. Takový ten věk, kdy dítě sotva chodí, práskne sebou kdekoliv, na všechno sáhne (ano, opravdu na všechno), do všeho si lehne a při nespokojenosti řve. Možná by se dalo říct, že toho milého chlapečka spíše venčila, než že s ním šla na procházku. Trasa kolem bloku domů, která by dospělému zabrala tak tři minuty. Oni ji ale jdou třeba minut třicet.
Popojde, pak stojí, volá na malého, ať na tohle nesahá, běží k němu, bere mu nějakou v jeho očích úžasnou věc (jako například nedokouřenou cigaretu) a uklidňuje ho, aby kvůli tomu nebrečel. Pak ho pobízí, aby šel dál, nezasekl se na jednom místě nebo se dokonce nevracel. A takhle vypadá celá dlouhá procházka.
Když jí vidím, jak tam korzuje, tím specifickým způsobem, který všichni rodiče tak dobře znají, vždy si vzpomenu na nás a naše procházky neprocházky. Děti objevují svět a jsou z každé, pro nás obyčejné a všední věci, naprosto nadšené. Vzpomenu si na nekonečné procházky s Míšou kolem zahrady, kde jsme bydleli, než jsme dostavěli dům. V jednom místě byla dlouhá stoka, která se vždy po dešti rozvodnila a z jednotlivých zahrádek přes ní vedly lávky. Musel na každou lávku, tam a zpět, někdy i vícekrát. A protože jsem se bál, že spadne, musel jsem chodit vždy s ním. Sem a tam, tam a sem. Vždy jsem se těšil, že už se blíží poslední. Bílé kuličky na keřích, které se hodí na zem, šlápne se na ně a oni prasknou, těch byly dohromady snad tisíce. Stále znovu a znovu ho nepřestávalo bavit trhat a šlapat. Musel jsem vždy vynaložit úsilí, abych vymyslel nějakou motivaci, jak se posunout o dalších dvacet metrů.
Vzpomínám si na dědu, který s bravurou vzal Míšu na sobotní procházku a šel s ním po městě. Obdivně jsme zírali, jak to dokáže, když mi máme problém s ním jít v přírodě a on se zasekne u každého klacíku, lístku nebo kamínku. Pak jsme zjistili, že má potají v kapse bonbóny a vede Míšu jako když vedete nějaké zvířátko. Ukážete laskominu a zvířátko běží, div se nepřetrhne. Po určité době mu laskominu dáte, aby neztratilo motivaci. Vytáhnete další a zvířátko zase chvíli běží. No a protože jsme Míšovi do určitého věku nedávali sladké nezdravé věci, tento způsob jsme zatrhli a procházky postupně skončili.
S Verunkou jsme už měli zázemí rodinného domu se zahradou, tak se velká část objevování udála na oploceném pozemku. Ale i tak jsme padali, jedli listy a ochutnávali hlínu a kamínky. Trhali všechno, co se trhat dá a lezli všude, kde se lézt dá. Jen toho chození bylo méně.
Ale zpět k sousedce. Dlouhou dobu čekala, než se stala maminkou. Má za sebou dobu plnou obav a strachu z toho, že nebude moct mít děti. To už je dnes ale minulostí. Teď stála vedle mě, malý chlapeček labužnicky osahával omítku vedlejšího domu a lomcoval s hromosvodem a ona si rukama podpírala záda. Bolí jí. Za 14 dní má termín porodu s druhým dítětem. A tak zaručené i další roky přesně toho druhu procházek, o kterých jsem dneska mluvil.
Procházek, které vás unavují a nudí. Procházek, po kterých se vám bude jednou stýskat...
Žádné komentáře:
Okomentovat