Když jsem končil svůj minulý telegrafický zápis o tom, jak naše rodina prožívala vánoční svátky, zmínil jsem se o nemocích. A tak mě napadlo, že i tyto běžné nemoci mají v mých vzpomínkách svou atmosféru a neopakovatelnost. Člověk žije v jakési bublině. Věci, na kterých záleželo, vypadají s horečkou jako nepodstatné. Plány, které bylo potřeba stihnout, se bez výčitek odkládají.
Na samotné nemoci není nikdy nic hezkého. To, na co člověk může vzpomínat, jsou detaily, které jsou s nemocí spojeny. Připomínají časy, které jsou nenávratně pryč. Časy, které se teď s odstupem mnoha let zdají jako snové a neskutečné.
První střípky vzpomínek, tváře, pocity, barvy. Chuť rozpuštěného acylpyrinu v puse, zpocené vlásky na čele, neznámé pocity slabosti a vyčerpání. Ustarané obličeje rodičů, kteří se dívají na teploměr. Horký čaj s citrónem, víc horký, než je mi příjemné. Pocení. Několik peřin naskládaných na mně. Nemůžu hýbat nohama, mám pocit, že mi všechny ty vrstvy zavalí hlavu a udusí mě. Vzpomínám na mámu nebo tátu, kteří mi u postele čtou. Vzpomínám na laskavost rodičů i prarodičů, kteří mě v těch chvílích nemoci rozmazlují, promíjí mi věci, které by jindy neprošly, a já jsem za to tak rád.
Vzpomínám na probuzení po dlouhé noci, ve které vás budí, abyste si vzali prášek. Otevřu oči a přemýšlím, kdo se mnou dnes bude doma. Slyším, jak je někdo v kuchyni. Hádám, jaká z babiček tam asi bude? Nebo tu dneska bude se mnou děda? Čekám na nějaké znamení, které by je prozradilo. Zakašlání nebo nějakou samomluvu...tuhle hru hraju s oblibou každé ráno..
Jednou jsem marodil společně s mojí malou sestřičkou....mohlo jí být tak 7 let. První týden nám nebylo fakt dobře, ale druhý týden jsme si hráli. Vzpomínám si na symbiózu která mezi námi panovala. Na koberec v dětském pokojíku, který měl po stranách pruhy a já jsem v nich viděl silnice. Na společné prohlížení desítek a snad i stovek pohledů koček a psů, které Lucka sbírala. Vzpomínám na rozhovory o ničem a o všem.
Vzpomínám na ráno, kdy odjíždíme na týden v Krkonoších. Vysněné jarní prázdniny, několik rodin s dětmi, a já se cítím tak blbě. Říkám to potichu mamce a ta mi v letu mezi nošením tašek říká, ať si to radši nechám pro sebe, jinak by mě museli nechat u babičky doma. Cestu prospím, s naprostým vyčerpáním nosím batohy do horské chaty půl kilometru po sjezdovce. Překvapení našich při pohledu na teploměr je větší, než by si přáli. Ležím sám na horské chatě, která se vždy vylidní a modlím se, abych dokázal ještě stoupnout na lyže. Nakonec po třech nebo čtyřech dnech ještě lyžuji a zažiji i běžeckou tůru. To už ale polovina chaty v horečkách leží v postelích s virem, který jsem jim pravděpodobně přivezl s sebou.
Ještě jedna vzpomínka. Ležím v posteli, tedy spíše na rozkládacím gauči v obývacím pokoji. Tam je totiž televize, která mi krátí dlouhou chvíli. Mám angínu a jsem doma už druhý týden. Někdo zvoní....překvapení, dvě hodné spolužačky ze střední školy se na mě jdou podívat, popovídat, povědět mi novinky a přinést mi poznámky z hodin. Mám radost, ale stydím se. Vypadám neupraveně, ve vytahaném pyžamu, které mi najednou v tu chvíli přijde takové dětské. Naštěstí to asi nebylo až tak hrozné. Jedna z těch hodných spolužaček si mě o pár let později vezme za muže:-).
Pro dnešní vzpomínání to, myslím, stačí.
A co vy? Taky jsou chvíle, na které, navzdory nachlazením, horečkám a virózám, rádi vzpomínáte?
Na samotné nemoci není nikdy nic hezkého. To, na co člověk může vzpomínat, jsou detaily, které jsou s nemocí spojeny. Připomínají časy, které jsou nenávratně pryč. Časy, které se teď s odstupem mnoha let zdají jako snové a neskutečné.
První střípky vzpomínek, tváře, pocity, barvy. Chuť rozpuštěného acylpyrinu v puse, zpocené vlásky na čele, neznámé pocity slabosti a vyčerpání. Ustarané obličeje rodičů, kteří se dívají na teploměr. Horký čaj s citrónem, víc horký, než je mi příjemné. Pocení. Několik peřin naskládaných na mně. Nemůžu hýbat nohama, mám pocit, že mi všechny ty vrstvy zavalí hlavu a udusí mě. Vzpomínám na mámu nebo tátu, kteří mi u postele čtou. Vzpomínám na laskavost rodičů i prarodičů, kteří mě v těch chvílích nemoci rozmazlují, promíjí mi věci, které by jindy neprošly, a já jsem za to tak rád.
Vzpomínám na probuzení po dlouhé noci, ve které vás budí, abyste si vzali prášek. Otevřu oči a přemýšlím, kdo se mnou dnes bude doma. Slyším, jak je někdo v kuchyni. Hádám, jaká z babiček tam asi bude? Nebo tu dneska bude se mnou děda? Čekám na nějaké znamení, které by je prozradilo. Zakašlání nebo nějakou samomluvu...tuhle hru hraju s oblibou každé ráno..
Jednou jsem marodil společně s mojí malou sestřičkou....mohlo jí být tak 7 let. První týden nám nebylo fakt dobře, ale druhý týden jsme si hráli. Vzpomínám si na symbiózu která mezi námi panovala. Na koberec v dětském pokojíku, který měl po stranách pruhy a já jsem v nich viděl silnice. Na společné prohlížení desítek a snad i stovek pohledů koček a psů, které Lucka sbírala. Vzpomínám na rozhovory o ničem a o všem.
Vzpomínám na ráno, kdy odjíždíme na týden v Krkonoších. Vysněné jarní prázdniny, několik rodin s dětmi, a já se cítím tak blbě. Říkám to potichu mamce a ta mi v letu mezi nošením tašek říká, ať si to radši nechám pro sebe, jinak by mě museli nechat u babičky doma. Cestu prospím, s naprostým vyčerpáním nosím batohy do horské chaty půl kilometru po sjezdovce. Překvapení našich při pohledu na teploměr je větší, než by si přáli. Ležím sám na horské chatě, která se vždy vylidní a modlím se, abych dokázal ještě stoupnout na lyže. Nakonec po třech nebo čtyřech dnech ještě lyžuji a zažiji i běžeckou tůru. To už ale polovina chaty v horečkách leží v postelích s virem, který jsem jim pravděpodobně přivezl s sebou.
Ještě jedna vzpomínka. Ležím v posteli, tedy spíše na rozkládacím gauči v obývacím pokoji. Tam je totiž televize, která mi krátí dlouhou chvíli. Mám angínu a jsem doma už druhý týden. Někdo zvoní....překvapení, dvě hodné spolužačky ze střední školy se na mě jdou podívat, popovídat, povědět mi novinky a přinést mi poznámky z hodin. Mám radost, ale stydím se. Vypadám neupraveně, ve vytahaném pyžamu, které mi najednou v tu chvíli přijde takové dětské. Naštěstí to asi nebylo až tak hrozné. Jedna z těch hodných spolužaček si mě o pár let později vezme za muže:-).
Pro dnešní vzpomínání to, myslím, stačí.
A co vy? Taky jsou chvíle, na které, navzdory nachlazením, horečkám a virózám, rádi vzpomínáte?
Žádné komentáře:
Okomentovat