Ludas page

Psáno v pátek 22.2.2013

Tak jsou za námi další dva týdny. Hektické a plné událostí, přitom každý z nich byl úplně jiný. Nejprve týden, ve kterém jsem i já, tento rok poprvé, podlehl viróze, kterou k nám zanesly a speciálně pro mě namíchaly mé děti:-). Od neděle do středy jsem se z ní dostával, žel nepřestával pracovat. Chvíli doma na posteli s notebookem na klíně a pak i v práci. Kolega, jediný, který mě může v práci zastoupit, byl na dovolené v cizině a nebyla jiná možnost, než zůstat aktivní i v době, kdy jsem si nepřál nic jiného, než být silně pasivní. Další dva pracovní dny jsem sbíral síly, snažil se chodit z práce domů dříve a zalézat rovnou do postele. Čekala nás totiž dovolená na horách a bylo potřeba napnout všechny síly, abychom tuto rodinou dovolenou nejen přežili, ale hlavně užili.

Znovu jako minulý rok do Krkonoš, konkrétně do Jizerských hor, do malebných kopců a kopečků, zapadaných znovu hojně sněhem, s vesničkami rozházenými po stráních a městečky, do jejichž obecního majetku patří vždy nějaký ten "vlečík", vlek či lyžařský areál. Těch několik dní jsme strávili ve společnosti pohodových lidí a vše bylo o to snazší, že jsme po minulém roce už věděli, kam jedeme, kde budeme spát, jak daleko jsou různé lyžařské areály a mohli se podle toho hned od začátku zařídit.

Můj hlavní úkol byl, stejně jako před 4 roky s Míšou, naučit Verunku lyžovat. S tímto úkolem jsem na hory odjížděl a tak jsem už předem počítal s tím, že letošní hory pro mě nebudou ve znamení nějakého velkého lyžování, ale že tam jedu kvůli Verunce. Když člověk vidí, jak si Míša lyžování užívá, jak ho ty nohy na svahu poslouchají, tak cítí takový nevyřčený dluh i vůči druhému dítěti.

Snažil jsem se, motivoval, chválil, povzbuzoval a neustále to malé tělíčko nabalené několika vrstvami, s obrovskou hlavou (helmou) a obrovskými botami (přeskáče), tahal, nosil, vyvážel na svých nohou na vleku. Pořád dokola, znovu a znovu. Zpocený a po hodině či dvou naprosto znavený.

Jediné zkušenosti, které jsem měl, byly z učení mého prvního dítěte. Z ničeho jiného jsem nemohl vycházet. A po nějaké chvíli jsem si začal zoufat, protože jsem zjišťoval, že to nepůjde, použít přesně stejný postup jako u Míši a že jsem tak trochu zase na začátku, jako by všechno bylo poprvé. Musel jsem změnit za pochodu, či za sjezdu:-), celý styl učení a výsledky se dostavily za chvíli.

A tak jsem znovu zažil ten okamžik, stejně jako kdysi s Míšou. Pocit vítězství po únavném boji. Najednou se všechno změnilo. Z úmorné dřiny byla výzva a radost, kopec najednou nevypadal tak děsivě jako před chvílí a Verunka nechtěla jít domů, ale chtěla jezdit, lyžovat pořád dokola. A stejně jako Míša, tak i ona si najednou začala prozpěvovat. Prostě si to začala užívat. Teď ještě během této zimy trénovat, aby se jí nově nabité zkušenosti uložili tak hluboko, abychom na ně mohli příští rok znovu bez problému navázat. Chceme vyrazit hned tuto neděli a tu další znovu.

No a co jinak? Zase došlo na klasický večerní výlet do aquaparku v Liberci, jedno odpoledne jsme si zajezdili jen s Ivou, každé ráno si pochutnávali na čerstvém pečivu z místní malé pekárny, večer zpívali písničky, povídali a hráli hry a žel, znovu jsem uvízl na jedné zledovatělé a sněhem zaváté zkratce, takže ani tento rok jsem se nevyhnul nandavání řetězů:-). Znovu jsme na zpáteční cestě zastavili v Ikee na oběd a pak i na velký nákup. A znovu si řekli, jo jo jo, příště jedeme zase !!!