Hledám, kde zaparkovat. Svěží vzduch, přesto jsem kousek od centra. Do srdce města vrůstá park. Mám rád města, ve kterých se dá během malé chvíle utéct z přeplněných ulic mezi stromy. Kromě toho našeho jsem to viděl třeba v Hradci Králové nebo slovinském Mariboru.
Vzadu na sedačce sedí Míša. Vyzvedl jsem ho od babičky. Čekal na mě a těší se na maminku. Stejně jako se na ni těším já. Od parkoviště jdeme přes řeku. Slunce se pomalu sklání k západu. Maluje dlouhé stíny zalité oranžovým barevným nádechem. Je chladno, přesto nás slunce hřeje. Možná více tím, co slibuje, než tím co dává. Je totiž začátek jara a my jdeme naproti Ivě.
Existuje něco lepšího, než aby bylo jaro a my šli naproti tomu, koho nejvíce milujeme? Existuje větší štěstí než pouta, která člověk v životě vytvoří a pevně se jich drží? Kam se uchylujeme ve chvílích, kdy je nám do breku, kdy jsme na dně. Nejsou to právě náruče našich rodičů, našich životních partnerů, našich nejbližších přátel? Nejsou to právě ty nejúžasnější záchranné sítě? Chtěl bych, aby celý můj život bylo kolem mě jaro a já směřoval s mými blízkými k setkání s tím, koho miluju. Není vlastně tahle věta definicí mé víry?
Iva znovu pracuje. Vrátila se po třech letech, které utekly jako voda, do své práce. Domů chodí déle, než se nám všem líbí. Je to všechno najednou náročnější na čas, na organizaci celé rodiny. Všichni tři si zvykáme na změnu režimu. Pro všechny je to těžké. Abychom se viděli alespoň o půlhodinu dříve, snažíme se jí s Míšou chodit naproti.
Znovu zažíváme ten paradox života - něco za něco. Peníze nebo čas. Máte jedno, nemáte to druhé. Máte jednoho víc a nepřináší to štěstí. Kde je ten správný střed, kompromis, ta správná rovnováha? Stejně jako každý člověk, každá rodina, i my ji právě hledáme.
Někdy se uklidňujeme tím, že je tento stav jen dočasný. Alespoň něco našetříme. Chceme určitě druhé dítě. Kluka nebo holčičku, to je jedno. Někdy je těžké si představit, jaké to je asi je, mít další dítě. To, které máme, vyplňuje celý čas, prostor i srdce. Ale ještě více si nedovedeme představit, že bychom další dítě neměli. Oba máme sourozence. Je to model, který je nám blízký, který máme v sobě zakódovaný.
Zastavíme na mostě pro pěší a ukazuji Míšovi, jak se most houpe, když někdo jde. Skáču, aby bylo houpání více zřetelné. Míša se hlasitě směje. Házíme kamínky do vody. A pak sáhnu do kapsy u kožené bundy, kterou jsem vytáhl tento týden ze šatníku. Visela tam od podzimu. K mému překvapení nahmatám malý kaštan. Před několika měsíci jsem ho při procházce parkem sebral.
A tak se nadechnu a hodím kaštan co nejvíce do dálky. Letí vzduchem a já si uvědomuji, že tímto gestem sám v sobě zahajuji jaro. Nejen jako astronomické období, ale jaro v sobě. Je tady doba nových začátků, nových plánů, nových cílů. Tolik je toho před námi. Na pár vteřin napnu své myšlenky s plnou silou k naději, že všechno dobře dopadne. Naše rodina, naši rodiče, naše budoucnost, naše druhé dítě. Taková modlitba. A pak kaštan spadne do vody a voda se za ním zavře jako se jednou zavře nad každým z nás.
Ještě ale máme čas a já jsem rád za každou minutu z něj.
Dívám se do dálky a vidím postavu, kterou poznám mezi tisíci. Mávám a ona mi máváním odpovídá.
Míša se rozbíhá. Jaro začíná, všechno je teprve na začátku...
Vzadu na sedačce sedí Míša. Vyzvedl jsem ho od babičky. Čekal na mě a těší se na maminku. Stejně jako se na ni těším já. Od parkoviště jdeme přes řeku. Slunce se pomalu sklání k západu. Maluje dlouhé stíny zalité oranžovým barevným nádechem. Je chladno, přesto nás slunce hřeje. Možná více tím, co slibuje, než tím co dává. Je totiž začátek jara a my jdeme naproti Ivě.
Existuje něco lepšího, než aby bylo jaro a my šli naproti tomu, koho nejvíce milujeme? Existuje větší štěstí než pouta, která člověk v životě vytvoří a pevně se jich drží? Kam se uchylujeme ve chvílích, kdy je nám do breku, kdy jsme na dně. Nejsou to právě náruče našich rodičů, našich životních partnerů, našich nejbližších přátel? Nejsou to právě ty nejúžasnější záchranné sítě? Chtěl bych, aby celý můj život bylo kolem mě jaro a já směřoval s mými blízkými k setkání s tím, koho miluju. Není vlastně tahle věta definicí mé víry?
Iva znovu pracuje. Vrátila se po třech letech, které utekly jako voda, do své práce. Domů chodí déle, než se nám všem líbí. Je to všechno najednou náročnější na čas, na organizaci celé rodiny. Všichni tři si zvykáme na změnu režimu. Pro všechny je to těžké. Abychom se viděli alespoň o půlhodinu dříve, snažíme se jí s Míšou chodit naproti.
Znovu zažíváme ten paradox života - něco za něco. Peníze nebo čas. Máte jedno, nemáte to druhé. Máte jednoho víc a nepřináší to štěstí. Kde je ten správný střed, kompromis, ta správná rovnováha? Stejně jako každý člověk, každá rodina, i my ji právě hledáme.
Někdy se uklidňujeme tím, že je tento stav jen dočasný. Alespoň něco našetříme. Chceme určitě druhé dítě. Kluka nebo holčičku, to je jedno. Někdy je těžké si představit, jaké to je asi je, mít další dítě. To, které máme, vyplňuje celý čas, prostor i srdce. Ale ještě více si nedovedeme představit, že bychom další dítě neměli. Oba máme sourozence. Je to model, který je nám blízký, který máme v sobě zakódovaný.
Zastavíme na mostě pro pěší a ukazuji Míšovi, jak se most houpe, když někdo jde. Skáču, aby bylo houpání více zřetelné. Míša se hlasitě směje. Házíme kamínky do vody. A pak sáhnu do kapsy u kožené bundy, kterou jsem vytáhl tento týden ze šatníku. Visela tam od podzimu. K mému překvapení nahmatám malý kaštan. Před několika měsíci jsem ho při procházce parkem sebral.
A tak se nadechnu a hodím kaštan co nejvíce do dálky. Letí vzduchem a já si uvědomuji, že tímto gestem sám v sobě zahajuji jaro. Nejen jako astronomické období, ale jaro v sobě. Je tady doba nových začátků, nových plánů, nových cílů. Tolik je toho před námi. Na pár vteřin napnu své myšlenky s plnou silou k naději, že všechno dobře dopadne. Naše rodina, naši rodiče, naše budoucnost, naše druhé dítě. Taková modlitba. A pak kaštan spadne do vody a voda se za ním zavře jako se jednou zavře nad každým z nás.
Ještě ale máme čas a já jsem rád za každou minutu z něj.
Dívám se do dálky a vidím postavu, kterou poznám mezi tisíci. Mávám a ona mi máváním odpovídá.
Míša se rozbíhá. Jaro začíná, všechno je teprve na začátku...
Žádné komentáře:
Okomentovat