Nedávno jsem kolegovi v práci vyprávěl nějakou historku pocházející z doby, kdy jsme stavěli náš dům. On se mě při té příležitosti zeptal, jaké to bylo? A měl přitom takový soucitný pohled. Nechápal jsem úplně, kam jeho otázka směřuje a tak jsem se zeptal. "Jaké to bylo stavět dům?", opakoval a přitom vysvětloval, že si to nedokáže představit. Jeho kamarádi se do toho pustili, někteří jsou už rozvedení, někteří v dluzích. Říkal, že by se hrozně bál, půjčovat si peníze, vzít na sebe takovou zátěž.
A já ho poslouchal a pak mu řekl, že celý ten čas byl ve znamení neustálého organizování všech prací, papírování, běhání po úřadech kvůli všem možným i nemožným povolením. Že byla všude spousta práce, že jsme měli někdy nervy z termínů, půjček, z nejrůznějších překážek. Že jsme často padali do postelí totálně unavení?
A pak jsem se dostal k odpovědi na původní otázku. Zamyslel jsem se a řekl jsem: "Bylo to úžasný, bylo to jedno z nejhezčích období v mém životě, plné očekávání a těšení. Nikdy bych to neudělal jinak. Stavět dům bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí, jaké jsem kdy udělal."
A on stál chvíli s otevřenou pusou....
Dívám se na hrající si děti. Běhají po trávníku. Křičí a smějí se. Všude se valí hračky. Barevné konfety se pohupují v mírném větru. Na stole, který stojí na terase, je plno skleniček, některé převržené. Dort ještě není dojedený, chlebíčky pomalu osychají. Kolem mě, v domě nebo kolem něj si povídají rodiče. Sedí, posedávají, chodí za nejmenšími a přitom klábosí o všem možném. Hraje hudba, mísí se s těmi všemi zvuky kolem. Je horko. Beru zahradní hadici a stříkám vodu na děti. Utíkají s křikem pryč, aby se mohli za pár vteřin znovu vrátit. Běhají do proudu vody, strkají se a hlasitě smějí. Jak by vypadaly narozeniny, kdybychom tady nebydleli? Kde by si mé děti hrály? Kam bychom pozvali tolik dětí, jako jich je tady dnes?
Vracíme se domů. Naše auto jede tiše nocí. Světla ukazují náznak krajiny před námi, jakoby necudně odhalovala něco, co má být skryto. Vše ostatní zůstává tajemné, ztemnělé, nasvícené slabým srpkem měsíce. Za sebou máme večerní divadlo a následnou pozdní večeři v zamluvené restauraci s kamarády. Děti máme na hlídání. Za chvíli bude půlnoc. Jsme unavení a těšíme se do postelí. Blížíme se k naší ulici, zatočíme z hlavní silnice a vidíme, jak je většina domů ponořená do tmy. “Slušní lidé už spí..”, říká Iva s unaveným úsměvem. A pak vjedeme do naší garáže a jsme doma. Na našem pozemku, na naší půdě. Vyjdeme garáží na zahradu, otevíráme vstupní dveře a vcházíme do domu. Ztichlého, čekajícího. A v tu chvíli bych se skoro vsadil, že ten dům má duši. Že je to věrný a čekající přítel. Zastavím se v obýváku, nechám zhasnuto a říkám si, jak tohle místo mám rád. Zjišťuji, že to říkám nahlas a Iva stojí vedle mě a souhlasně přikyvuje.
Takových malých fragmentů vzpomínek jsou stovky a mohl bych o nich psát dál a dál. O tom, jak usínáme a dešťové kapky bubnují na střešní okno nad námi. O tom, jak v zimě praská v kamnech oheň a venku fičí vítr a my si připadáme jako zvířátka zavrtaná a schovaná hluboko v teplé noře. O tom, jak v letních měsících sedáváme do noci venku pod pergolou, jak se v létě opalujeme na zahradě a v zimě na ní s dětmi stavíme sněhuláka nebo iglú.
Dům je středem celého dění naší rodiny. Je zázemím, útočištěm. Proto jsme ho stavěli. A po několika letech musím říct, že svůj úkol plní a že absolutně nelituji vynaložené námahy a peněz. Zároveň si musím připomínat, že dům jsou jen cihly, beton, malta, omítka, atd. Jsou to jen věci. A štěstí člověka záleží více na vztazích, než na věcech. Musím si připomínat, že není dobré, aby člověk přilnul ke svému majetku natolik, aby se stal jeho otrokem.
To chci mít na paměti, když chválím náš dům. Náš hrad...
A já ho poslouchal a pak mu řekl, že celý ten čas byl ve znamení neustálého organizování všech prací, papírování, běhání po úřadech kvůli všem možným i nemožným povolením. Že byla všude spousta práce, že jsme měli někdy nervy z termínů, půjček, z nejrůznějších překážek. Že jsme často padali do postelí totálně unavení?
A pak jsem se dostal k odpovědi na původní otázku. Zamyslel jsem se a řekl jsem: "Bylo to úžasný, bylo to jedno z nejhezčích období v mém životě, plné očekávání a těšení. Nikdy bych to neudělal jinak. Stavět dům bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí, jaké jsem kdy udělal."
A on stál chvíli s otevřenou pusou....
Dívám se na hrající si děti. Běhají po trávníku. Křičí a smějí se. Všude se valí hračky. Barevné konfety se pohupují v mírném větru. Na stole, který stojí na terase, je plno skleniček, některé převržené. Dort ještě není dojedený, chlebíčky pomalu osychají. Kolem mě, v domě nebo kolem něj si povídají rodiče. Sedí, posedávají, chodí za nejmenšími a přitom klábosí o všem možném. Hraje hudba, mísí se s těmi všemi zvuky kolem. Je horko. Beru zahradní hadici a stříkám vodu na děti. Utíkají s křikem pryč, aby se mohli za pár vteřin znovu vrátit. Běhají do proudu vody, strkají se a hlasitě smějí. Jak by vypadaly narozeniny, kdybychom tady nebydleli? Kde by si mé děti hrály? Kam bychom pozvali tolik dětí, jako jich je tady dnes?
Vracíme se domů. Naše auto jede tiše nocí. Světla ukazují náznak krajiny před námi, jakoby necudně odhalovala něco, co má být skryto. Vše ostatní zůstává tajemné, ztemnělé, nasvícené slabým srpkem měsíce. Za sebou máme večerní divadlo a následnou pozdní večeři v zamluvené restauraci s kamarády. Děti máme na hlídání. Za chvíli bude půlnoc. Jsme unavení a těšíme se do postelí. Blížíme se k naší ulici, zatočíme z hlavní silnice a vidíme, jak je většina domů ponořená do tmy. “Slušní lidé už spí..”, říká Iva s unaveným úsměvem. A pak vjedeme do naší garáže a jsme doma. Na našem pozemku, na naší půdě. Vyjdeme garáží na zahradu, otevíráme vstupní dveře a vcházíme do domu. Ztichlého, čekajícího. A v tu chvíli bych se skoro vsadil, že ten dům má duši. Že je to věrný a čekající přítel. Zastavím se v obýváku, nechám zhasnuto a říkám si, jak tohle místo mám rád. Zjišťuji, že to říkám nahlas a Iva stojí vedle mě a souhlasně přikyvuje.
Takových malých fragmentů vzpomínek jsou stovky a mohl bych o nich psát dál a dál. O tom, jak usínáme a dešťové kapky bubnují na střešní okno nad námi. O tom, jak v zimě praská v kamnech oheň a venku fičí vítr a my si připadáme jako zvířátka zavrtaná a schovaná hluboko v teplé noře. O tom, jak v letních měsících sedáváme do noci venku pod pergolou, jak se v létě opalujeme na zahradě a v zimě na ní s dětmi stavíme sněhuláka nebo iglú.
Dům je středem celého dění naší rodiny. Je zázemím, útočištěm. Proto jsme ho stavěli. A po několika letech musím říct, že svůj úkol plní a že absolutně nelituji vynaložené námahy a peněz. Zároveň si musím připomínat, že dům jsou jen cihly, beton, malta, omítka, atd. Jsou to jen věci. A štěstí člověka záleží více na vztazích, než na věcech. Musím si připomínat, že není dobré, aby člověk přilnul ke svému majetku natolik, aby se stal jeho otrokem.
To chci mít na paměti, když chválím náš dům. Náš hrad...
Žádné komentáře:
Okomentovat