Ludas page

Psáno 29. dubna

Dnes je to přesně 8 let, co se narodil můj syn. Bez přehánění jeden z největších zážitků mého života. Ještě teď, když si vzpomenu na všechny okolnosti, na ten strach o Ivu, na napětí na porodním sále, všechny ty nashromážděné obavy a zároveň těšení se na něco naprosto nepředstavitelného, stále v sobě ještě cítím nervozitu. Je to stále ještě živé. Vzpomínám jak všechno vyvrcholilo v jeden den, v jeden okamžik. 29. dubna před 8 lety.

Co se od té doby stalo? Milión věcí. 

Milión zážitků, pocitů, reakcí, zkušeností. Důkazem jsou zápisy z minulých let.

Vím, že to bude znít hodně divně, ale já si stále ještě zvykám na to, že mi někdo říká “táto” a myslí to vážně. Je to jako bych se díval na nějaký film, z odstupu. V tom filmu vychovávám vlastní děti, jak nejlépe dovedu. A pak si uvědomím, že to je pravda. Že to není fikce, ale realita. Že to nejsem já, kdo je stále ještě dítětem. Že to jsem já, kdo představuje pro mé malé děti nezpochybnitelnou otcovskou autoritou. Že já jsem tím tátou, který je chrání, který je bere na výlet a do kina, který vždy ví, kudy vede cesta, který má vždy odpovědi na jejich otázky. 

Já jsem ten, který zakazuje a odměřuje čas pro zábavu a povinnost, i když se mi vůbec nechce. Já jsem ten, který říká, už dost jídla, zábavy, hraní, zlobení, i když bych i já sám nejradši ještě jedl, hrál si a zlobil. Říkám, co je třeba uklidit, kdy je třeba se umýt, i když bych se o tyhle věci nejradši nestaral. Všechno jen a jen z důvodu, že mi na těch dvou malých lidech, kteří se zabydleli u nás v domě, tak moc záleží.

A už teď cítím často to nepochopení z jejich strany. Já jsem ten, který je omezuje (např. jít spát včas). Který je nutí k nudně ubíjejícím úkonům (např. čištění zubů nebo umytí rukou po záchodě). Ten, který nemá pochopení pro jejich zábavu (např. vyklánět se ze střešního okna) nebo se pořád přehnaně stará ( např. nechodit venku po zahradě v ponožkách). 

Já jsem ten, který nemá na výběr, zda být zodpovědný či ne. Já takový musí být! To jsem si nepromýšlel, když jsem plánoval rodinu. To totiž nejde promýšlet dopředu. A to píšu jako táta malých dětí! Co napíšu za pár let, až přijde puberta, nechci v tuto chvíli radši vůbec promýšlet.

Ale to nejdůležitější je, že jsem se před 8 lety stal bohatým člověkem. Dostal jsem dar nepředstavitelné hodnoty a nepřestávám za něj každý den děkovat. Ani ve chvílích, kdy jsem naštvaný nebo si zoufám, bych nikdy neměnil. Pozorovat dětský svět z první řady je neuvěřitelně vyčerpávající a zároveň neuvěřitelně krásné a inspirující. Dětské myšlení, které nemá hranice, vám otevírá pohled a učí vás srovnávat si priority na hodnotovém žebříčku vašeho života. Jak už psal Exupéry v Malém princi, když někdo mluví o domě a dospělý chtějí zjistit, o jaký dům jde, jejich první otázka je “Kolik stál?”. Dítě se zeptá, jakou má barvu a zda jsou v oknech květiny. A tato dětská perspektiva je v našem materiálním světě zaměřeném na výkon, na kolonky “má dáti” a “dal”, neuvěřitelně osvěžující. Vždyť i “nahého císaře” z pohádky H. Ch. Andersena vidí a odhalí mezi všemi dospělými právě dítě. Právě ono prohlédne ve své čistotě pokrytectví a přetvářku dospělých.

Tolik jsem toho už mého syna naučil a stále se přichytávám při otázce, kolik jsem se toho naučil od něj já? 

Kdo z nás se toho naučil víc?